Vzpomínka na Dušana Kleina
Dušan Klein (Wikipedie)
Nedávno nás opustili téměř najednou dva významní filmaři, oba narození v roce 1939. Jedním z nich je světově proslulý americký režizér a spisovatel Peter Bogdanovich, jehož asi nejznámější film Co dál, doktore byl přijat československou veřejností s nadšením.
Druhým je český filmový režizér slovensko-židovského původu Dušan Klein. Jeho série filmů o „básnících“ byla přijata s nadšením veřejností a též filmovými kritiky. Podařilo se mu to, i když antisemitská a protiizraelská vláda Kleinovy filmy cenzurovala a rozhodně mu nebyla nakloněna.
O životě a díle Dušana Kleina toho bylo napsáno a v internetu a televizi uveřejněno mnoho, a tak se v tomto článku chci věnovat svým osobním vzpomínkám.
Začnu tím, že místo na přednášky na vysoké škole dopravní, jsem chodil často do kina. Jednou, když jsem výjimečně byl na přednášce, jsem o některém tom filmu, vyprávěl. Asi za dva dny nato mě oslovil spolustudující Rudolf Link a řekl mi: „Poslouchej, zítra dávají absolvenský film studenta FAMU Dušana Kleina, na který se jdu podívat, a ty bys mohl jít se mnou.“
Tak jsme tedy šli a já toho nelitoval. Shlédli jsme vynikající film o Pinkasově synagoze a já byl udiven, že vůbec někdo může být tak odvážný, aby se zabýval židovskou tématikou. Tehdy jsem si vedl filmový deník, a tak jsem si tam poznamenal jméno Dušan Klein. Rudi mi pak řekl: „On je stejného původu, jako ty a já, jenže jeho věznili nacisti v Terezíně, ty a já jsme tomu unikli.“
Mnohem později jsem poznal Dušana Kleina osobně. Bylo to na tenisovém turnaji žáků nebo dorostenců ve Varnsdorfu, kde Kleinův syn David hrál proti mému Davidovi. Dušan Klein se svou obvyklou dýmkou v ústech sledoval jejich hru stejně napjatě jako já. Slovo dalo slovo a Dušan si stěžoval, jak mu na Barrandově házejí klacky pod nohy a že nemůže natáčet to, co by chtěl.
Ovšem jeho film Jak svět přichází o básníky, který byl natočen v době normalizace, měl takový úspěch, že pak následovaly další filmy, ze kterých se stala úplná série Básníků a my se těšíme, že na všechny ty filmy se můžeme dívat znovu a znovu, a nikdy se při nich nebudeme nudit.
Denny Stecher
