Můj táta Jiří Franěk, muž určený k přežití
24. listopadu 1922 se Johaně rozené Pfeiferové (později jen Hana) a Alfrédu Frischmannovým ve
Vysokém Mýtě narodil druhý syn a dostal jméno Jiří. Na světě ho již očekával jeho o rok starší bratřík
František. Rodina to byla židovská avšak plně sžita s českým prostředím. Můj táta Jiří byl Kujebák, jak
se říkalo vysokomýtským rodákům, tělem i duší. Když mu bylo 9 let, postihla rodinu tragédie, zemřel
tatínek Alfréd, ještě mladý, velký fešák ne moc zdatný obchodník a milovník české literatury a poezie.
Malý Jiřík byl poslán pro odlehčení celé zoufalé situace k tetě Kláře Reinerové sestře tatínka do Kutné
Hory. K tomu městu, se táta vždy velmi hrdě hlásil, strávil tam celý nezapomenutelný rok svého
života.
Ve Vysokém Mýtě prožíval společně se svým bratrem Františkem šťastné dětství a mládí, studoval na
místním gymnáziu, miloval tenis, kulturu, literaturu, matematiku, zeměpis ale nadevše byl vášnivým
skautem.
Jenže přišel 15.březen 1939, rozpadla se republika a začala německá okupace. Pro svůj židovský
původ byl v septimě vyhozen z gymnázia. V té době ještě mohl pokračovat na židovském gymnáziu
v Brně, kam odešel, avšak maturovat stejně nesměl. Stihl se ještě vyučit zámečníkem a do své
deportace pracoval jako zemědělský dělník v Bílce.
1.prosince 1942 dostali Hana Frishmannová, František Frischmann a Jiří Frischman povolání do
transportu, 5. prosince 1942 vystoupili na nádraží v Bohušovicích a pěšky došli do Terezína.
V Terezíně se stal madrichem, betreuerem nebo-li učitelem, staral se o mladé kluky byv sám skoro
ještě kluk. Působil na bloku L 417, kde se tvořil časopis Vedem a působil dnes již světově známý
nesmírně talentovaný 14letý Petr Ginz zavražděný v Osvětimi.
Jeho maminka a bratr již byli odvlečeni na východ, táta byl předvolán do transportu 15.prosince
1943, 17. prosince dorazil do Osvětimi, do známého rodinného tábora. Maminka již byla zavražděna
v plynové komoře, bratr František mrtev, zemřel na následky těžkých prací. A tak se s rodinou můj
táta již nikdy neviděl. Pověst dobrého a oblíbeného učitele se z Terezína dostala až do Osvětimi, díky
tomu se dostal k Fredymu Hirschovi a staral se opět o mladé a malé hochy.
Patřil mezi ty, jež v Osvětimi připravovali vzpouru. Jednoho dne dostali rozkaz pochodovat směrem a
nevěděli zda vlak nebo plynová komora, byli odhodláni se tomu postavit, rozkaz byl naštěstí směr
vlak. A tak byl deportován do Schwarzheide. pobočky koncentračního tábora Sachsenhausen. Při
těžké práci při blížícím se konci války mu úlomek bomby prostřelil koleno, nemohl chodit.
Neuposlechl rozkaz dostavit se na apelplatz a nastoupit na pochod, nedostal otravu krve, esesáci ho
zapomněli zastřelit, přežil. Nabízí se otázka co všechno mu kromě obrovské vůle a odhodlání
pomohlo přežít ? On sám říkával, nejdůležitější bylo štěstí – na samém konci války stál před plynovou
komorou, došel plyn – , a jeho vůli pomáhalo vše, co se naučil ve skautu.
Po osvobození ještě z koncentračního tábora odkud nemohl kvůli svému zranění odjet, posílá
přihlášku ke studiu na vysoké škole, tak strašně moc chtěl žít zase normální život. Když konečně lágr
opustil, zjistil, že z rodiny nikdo nepřežil. Opustil Vysoké Mýto, odešel k rodině bratra své maminky
Lva Pfeifera, který válku přežil díky své nežidovské manželce, která ho neopustila.
Táta vystudoval Filosofickou fakultu UK, z vděčnosti k osvoboditelům ruštinu, češtinu, což se mu po
srpnu 1968 stalo osudným.
Změnil si hned po válce z odporu ke všemu německému jméno z Frischman na Franěk. Oženil se, měl
výbornou manželku a dvě děti, syna Františka a dceru Věru. A čím vším byl ?
Klukem – skautem, studentem, zámečníkem, pomocným dělníkem, vězněm koncentračních táborů,
tedy jen číslem, studentem, redaktorem, překladatelem, slavistou – rusista a bohemista- literárním
vědcem, univerzitním profesorem, a opět dělníkem – hradlařem na trati Praha Bubeneč a na závěr
zase univerzitním profesorem.
Pro mě však byl úžasným tátou, co mi předal svoji touhu a lásku k životu.
Bylo by mu právě 100 let.
Věra Dvořáková
Báseň z Osvětimi