V uplynulém týdnu navštívil Izrael vzácný host – syn svrženého íránského šáha, korunní princ Kýros Rezá Pahlaví. Přijal ho premiér Binjamin Netanjahu i prezident Jicchak Herzog. Princ sice v Íránu nejspíš nikdy vládnout nebude a zůstane v exilu ve Spojených státech, ale bylo to krásné gesto – o to víc, že se zúčastnil pietní akce na památku obětí holokaustu o svátku Jom ha-šoa v památníku Jad Vašem v Jeruzalémě, a dokonce zajel vyjádřit soustrast rodině tří Izraelek zavražděných nedávno palestinskými teroristy. Zdůraznil, že současná islámská republika nereprezentuje obyčejné Íránce, z nichž většina chová k Izraeli sympatie. A zatímco íránský prezident Ebráhím Raísí hrozil Izraeli, že srovná se zemí Tel Aviv a Haifu, navštívil Pahlaví v Jeruzalémě Zeď nářků.
Jeho návštěva byla nostalgickou připomínkou časů dávno minulých, kdy byly vztahy mezi Íránem a Izraelem velmi vřelé a plodné.
Šáhův syn připomněl, že Íránce a Židy pojí pouta stará mnoho staletí. Vypráví o nich už Kniha Ester, v níž židovská hrdinka zabrání vyhlazení Židů v Persii v šestém století př. n. l., a o životě tamějších Židů se v Bibli zmiňují i proroci Izajáš, Daniel, Ezdráš, Nehemjáš nebo Letopisy. Perský král Kýros II. propustil Židy z babylonského zajetí a dovolil jim znovu vybudovat zničený Chrám.
Nová kapitola vztahů mezi Státem Izrael a novodobým Íránem se otevřela za vlády prozápadního šáha už v 50. letech minulého století, kdy byl Írán sice zkorumpovanou zemí potlačující násilím odpor svých obyvatel, ale i moderním státem, kde ženy nosily minisukně či šortky. Byl po Turecku druhou zemí s muslimskou většinou, která uznala Stát Izrael už v roce 1950, i když kvůli tlaku odpůrců šáhovy prozápadní politiky jen de facto. Přesto spolu obě země udržovaly čilé vztahy, například v oblasti hospodářské, zemědělské nebo lékařské. Izrael do Íránu vyvážel spoustu zboží a Teherán mu dodával velké množství ropy a využíval jeho ropovodu od Rudého moře ke Středozemnímu k dodávkám této suroviny do Evropy. Existovala přímá letecká linka z Tel Avivu do Teheránu a Izraelci spolupracovali s Íránem i vojensky. Především však rozvíjeli zpravodajské vztahy.
Izrael, Írán a Turecko, které spojoval pocit ohrožení arabskými státy, založily už v 50. letech alianci zvanou Trojzubec, v jejímž rámci si předávaly zpravodajské informace. Zástupci těchto tří zemí se v letech 1958–1968 scházeli až dvakrát měsíčně v Tel Avivu, Teheránu a Ankaře. Mosad si vztahy s Íránem nesmírně pochvaloval; podle něj byly mnohem intenzivnější než s Tureckem. Izraelci pro své íránské kolegy vyvíjeli moderní systémy odposlouchávání telefonů, předávali jim vyspělé přístroje vlastní i západní výroby a učili je s nimi zacházet. Poskytovali jim také výcvik v oblasti osobní ochrany, především šáha. Renovovali jim letadla, a dokonce se podle archivních materiálů podíleli na vytváření íránské propagandy proti egyptskému prezidentu Násirovi. Spolupracovaly i armády obou zemí a jen v letech 1968 až 1972 prodaly izraelské zbrojovky Teheránu zbraně a vysílačky za více než 50 milionů dolarů.
Izraelci se také účastnili některých íránských operací a naučili Íránce řadu sledovacích metod. Zpravodajské služby obou zemí podnikaly společné akce proti Sovětům a Arabům, často i s finančním přispěním americké CIA, kterou Izrael přesvědčil o obrovském přínosu této spolupráce. Šáh dokonce Izraelcům dovoloval, aby z jeho území prováděli operace proti arabským státům. Šáh sice nikdy nenavštívil Izrael, ale do Íránu přijela v roce 1972 premiérka Golda Meirová a dva roky nato její nástupce Jicchak Rabin.
Mosad íránského šáha opakovaně varoval před rostoucí nespokojeností obyvatel a sílícím vlivem islámského duchovního Rúholláha Chomejního, který pobýval v zahraničí, ale marně; podle záznamů Mosadu žil šáh ve svém vlastním světě a o skutečné situaci v zemi toho moc nevěděl. Z Íránu s rodinou utekl až těsně před islámskou revolucí v roce 1979.
Vzájemné vztahy ochladly až po ní, ale ne hned – Izrael až do roku 1988 pomáhal Íránu v jeho válce proti Iráku a dodával mu zbraně. Zničil také irácký jaderný reaktor Osirak, o což se před ním neúspěšně pokusili i Íránci.
Islamistický režim postupně nahradil užitečné vztahy s Izraelem zarytou nenávistí. Chomejního nástupce v nejvyšší funkci Alí Chameneí nazval Izrael v roce 2000 „rakovinným nádorem“ a íránští představitelé začali židovskému státu vyhrožovat „vymazáním z mapy“. Boj proti němu pak získal nový rozměr po vypuknutí občanské války v Sýrii v roce 2011, v níž Teherán spatřil příležitost boj proti Izraeli rozšířit a zdokonalit. Dnes spolu obě země vedou neoficiální urputnou válku – Írán k útokům na Izrael vyzbrojuje a štědře financuje své spojence, libanonské hnutí Hizballáh a palestinský Hamás a Islámský džihád, a vyrábí jadernou zbraň, a Izrael se mu v tom snaží zabránit všemi prostředky.
Podle izraelských zpravodajských zdrojů se po šáhově útěku v lednu 1979 íránský premiér Šápúr Bachtijár obrátil na Mosad s žádostí o likvidaci Chomejního v Paříži. Mosad to údajně dlouho zvažoval, ale nakonec odmítl. Kdyby to byl udělal, dějiny by se ubíraly úplně jiným směrem.
Gita Zbavitelová, ČRo Plus