Domů
Invaze Hamásu do Izraele
Sobotní vpád teroristického Hamásu do Izraele je nejzávažnější vojenský incident od jomkipurské války v roce 1973 a největší teroristický útok v izraelských dějinách.
V sobotu ráno Hamás a druhá největší teroristická skupina v Gaze Palestinský islámský džihád zablokovaly izraelské armádě komunikační systém, odpálily na Izrael stovky raket a na několika místech prorazily hraniční plot. Do Izraele pronikly stovky teroristů po zemi, po moři i vzduchem na paraglidech, a než armáda zjistila, co se děje, ozbrojenci obsadili řadu jihoizraelských kibuců, mošavů a měst, bezuzdně stříleli do lidí a brali rukojmí, včetně mrtvých těl. Někde povraždili i celé rodiny. Jen v kibucu Be’eri bylo nalezeno sto mrtvých, což je 10% tamějších obyvatel. Teroristé zajali i ženy, děti a staré lidi, ale také Brity, Američany, Thajce, Mexičany nebo Němce. I mezi zabitými jsou Američané, Britové, Nepálci, Thajci, Argentinci, Ukrajinci, Francouzi a další – oběťmi teroristů se stali lidé ze 14 zemí světa. Ozbrojenci zmasakrovali i mladé účastníky technoparty v Re’im v Negevské poušti. Podle očité svědkyně, která situaci vylíčila časopisu Tablet, teroristé bez rozmyslu stříleli do lidí a znásilňovali ženy, z nichž mnohé potom zabili a znetvořili a další odvlekli do Gazy. Na místě bylo nalezeno 260 brutálně zavražděných mladých lidí.
Až po více než dvou dnech se armádě podařilo získat vládu nad všemi obsazenými osadami, kde se stále objevovali noví ozbrojenci. Nakonec byl objeven tunel z Pásma Gazy a panuje podezření, že jich je v okolí víc. Armáda v Izraeli zlikvidovala 1500 teroristů.
Hamás odpálil na Izrael přes 5000 raket, počet mrtvých izraelských vojáků a civilistů překročil 900 a raněných je přes 2600, ale Rada bezpečnosti OSN zločiny teroristů neodsoudila. Hamás dál odpaluje rakety a izraelské letouny bombardují v Gaze jeho strategické cíle – do úterního rána jich bylo přes 1700, včetně raketových systémů a velitelství. Izrael je tentokrát odhodlán Hamás zcela zlikvidovat. Ministr obrany Joav Galant nařídil totální blokádu Pásma Gazy a zákaz dodávek energie, pohonných hmot, vody i potravin. Premiér Binjamin Netanjahu vyzval tamější civilisty, aby své domovy před izraelskou odvetou raději opustili, a mnozí uposlechli. Armáda do úterka zabila v Gaze na 700 teroristů. Podle Hamásu zahynula při izraelských náletech i čtyři izraelská rukojmí, ale to může být kachna v rámci psychologického boje.
Brzy po útoku vypukly také potyčky Palestinců s armádou ve východním Jeruzalémě a na Západním břehu a nejméně deset výtržníků bylo zabito. Dva Izraelce zastřelil v Egyptě místní policista. A v neděli ráno odpálil rakety na Izrael i libanonský Hizballáh a na hranicích došlo k přestřelce, při které byl zabit jeden izraelský voják a několik ozbrojenců. Zatím není jisté, zda bude konflikt na severu pokračovat. Kdyby se rozhořel, znamenalo by to vážné ohrožení Izraele, protože hnutí má na něj namířeno až 150 000 raket dlouhého doletu.
V Izraeli byl vyhlášen válečný stav a během 24 hodin bylo zmobilizováno 300 000 záložníků.
Je nepochopitelné, jak mohlo k tak katastrofálnímu útoku Hamásu dojít. Tolik mrtvých Izrael nikdy v žádném konfliktu s teroristy neměl. Útok nečekal stejně jako jomkipurskou válku před padesáti lety. Armáda ani bezpečnostní složky neměly žádné náznaky, že by teroristé tak propracovanou a koordinovanou akci chystali. Když invaze do Izraele začala, nebylo u hranic s Gazou dost vojáků, protože řada jich byla převelena na Západní břeh, kde se čekaly nepokoje. U Pásma Gazy týden předtím skončily a Izrael byl přesvědčen, že tam bude klid, protože Hamás si další válku nepřeje. Myslel si také, že má neproniknutelný hraniční plot vybavený kamerami, senzory a odposlouchávací technikou, ale ozbrojenci Hamásu ho přesto na řadě míst prorazili obrněnými vozidly, či dokonce traktory a vjeli do Izraele, kde se rozprchli do všech stran. Obyvatelé jižních měst zoufale telefonovali z krytů o pomoc, ale armáda nikde. A přestože byl Izrael přesvědčen, že zlikvidoval všechny útočné tunely teroristů, těm se nepozorovaně podařilo vybudovat další.
Nejmenovaný člen Hamásu řekl agentuře Reuters, že hnutí akci dlouho plánovalo a všechno bylo pečlivě zinscenované. Hamás předstíral, že válčit nechce, aby mohl invazi v klidu připravit. Pozornost Izraelců měly odvést i nedávné výtržnosti u hranic.
Na celé akci se podílel také Írán, který Hamás a Islámský džihád dlouhodobě podporuje. Podle zdrojů listu Wall Street Journal jim od srpna pomáhal invazi naplánovat a její spuštění schválil minulé pondělí na společné schůzce v Bejrútu.
Invaze Hamásu je obrovským selháním izraelských zpravodajských služeb i vlády premiéra Binjamina Netanjahua, která se více než na bezpečnost soustředila na reformu Nejvyššího soudu. Izrael nebyl připraven a následky jsou tragické. Až válka skončí, budou padat hlavy.
Teď se však celá země semkla a spory odložila. Opozice je ochotná vytvořit s Netanjahuovou koalicí krizovou vládu. Záložníci, kteří na protest proti reformě odmítali vojenská cvičení, okamžitě nabídli armádě své služby a domů se vrací i spousta Izraelců žijících v zahraničí, aby se do bojů zapojili. Za Izraelem také tentokrát stojí celý západní svět, a útok Hamásu odsoudily dokonce i Spojené arabské emiráty a Bahrajn. Američané Izraelcům nabídli dodávky zbraní a munice a už je začali posílat.
Hamás zaznamenal největší úspěch za svou existenci. Izraelské ztráty na životech jsou nejvyšší v historii vzájemných konfliktů a hnutí zadržuje až 150 rukojmí a může si diktovat podmínky. Izrael v roce 2011 zavdal neblahý precedens – za zajatého vojáka Gilada Šalita propustil více než tisíc vězněných palestinských teroristů. Někteří se okamžitě zapojili do boje proti Izraeli, včetně dnešního vůdce Hamásu Jahjá Sinwára, který si před propuštěním odpykával doživotní trest.
Likvidace Hamásu je teprve na začátku. Izrael plánuje pozemní operaci a Netanjahu varoval, že válka bude „dlouhá a drsná“.
Gita Zbavitelová, ČRo Plus
Obrysy izraelsko-saúdské dohody o normalizaci vztahů
Stále konkrétnější podobu získává chystaná dohoda o normalizaci vztahů mezi Izraelem a Saúdskou Arábií, kterou vyjednávají Spojené státy. Dohoda však bude mnohem širší; bude mít obrovský význam pro všechny tři země a dopad na celý Blízký východ.
Saúdská Arábie má nejen normalizovat vztahy s Izraelem, ale také ukončit zapojení do války v Jemenu a přestat rozvíjet styky s Čínou a Íránem, s nímž Rijád nedávno obnovil diplomatické vztahy. Za to má od Washingtonu získat bezpečnostní záruky, že mu Amerika vojensky pomůže v případě íránského útoku, a slib, že bude moci zakoupit vyspělý americký systém protiraketové obrany. Saúdové také usilují o civilní jaderný program. Spolupráci jim nabídla Čína a to se Američanům nelíbí. Peking se snaží proměnit svůj ekonomický vliv na Blízkém východě v politický a vojenský, což Washington nechce připustit stejně jako saúdskou spolupráci s Íránem.
Se saúdským jaderným programem má však problém Izrael, který by přišel o odstrašující výhodu. Američané teď se Saúdy jednají o případném obohacování uranu na saúdské půdě pod americkým dohledem a Izrael s tím nemůže nic dělat. Premiér Binjamin Netanjahu však o normalizaci vztahů se Saúdy velice stojí a ví, že za to bude muset přijmout bolestné ústupky.
Ty se mají týkat i Palestinců. Saúdská Arábie už oznámila, že jim obnoví finanční podporu ve výši dvaceti milionů dolarů měsíčně, kterou před lety zastavila kvůli korupci v palestinském vedení, ale podmiňuje staronovou finanční podporu zásahem samosprávy proti teroristickým skupinám na Západním břehu. Palestinci si přichystali řadu neskromných požadavků: vrácení celého území Západního břehu samosprávě, přijetí neexistující Palestiny za řádného člena OSN, opětovné otevření amerického konzulátu ve Východním Jeruzalémě a palestinského úřadu ve Washingtonu, konec rozšiřování židovských osad, zastavení demolic palestinských domů postavených bez povolení a zákaz vstupu izraelské armády na palestinská území. Američané vyzvali samosprávu k realismu, ale Saúdové ji ujistili, že izraelské ústupky budou součástí dohody. Palestinci zase slíbili, že nebudou saúdsko-izraelskou dohodu mařit na mezinárodní scéně. Ani slovem ji zatím nekritizovali, přestože tzv. Abrahámovské dohody, které Izrael před třemi lety uzavřel se Spojenými arabskými emiráty, Bahrajnem, Marokem a Súdánem, hlasitě odsoudili.
Americký ministr zahraničí Antony Blinken ve středu řekl, že Saúdové dohodu podmiňují výrazným posunem v řešení izraelsko-palestinského konfliktu. To však bude pro izraelskou vládu obtížné, protože její ultranacionalističtí členové jakékoli ústupky kategoricky odmítají. Dokonce chtějí anektovat alespoň část Západního břehu, přestože vláda se v rámci Abrahámovských dohod zavázala, že to neudělá. Netanjahu by pro dohodu se Saúdy udělal doslova cokoli, ale mohla by se mu rozpadnout vládní koalice. Jeho poradce pro národní bezpečnost Cachi Hanegbi tento týden prohlásil, že vláda je ochotná „významné ústupky“ vůči Palestincům přijmout, ale jen takové, které neohrozí bezpečnost Izraele.
Proslýchá se, že Američané rovněž požadují zastavení reformy izraelského Nejvyššího soudu. Netanjahu k tomu údajně projevil ochotu a jedná o kompromisu navrženém prezidentem Jicchakem Herzogem, jehož jádrem je odklad reformy o 18 měsíců. Kdyby Netanjahu souhlasil, hodně by získal – vydobyl by si historické zásluhy o mír s významnou arabskou zemí, napravil by mizerné vztahy s Amerikou, dostal by vytoužené pozvání do Bílého domu a ještě by uklidnil dlouhodobé protesty Izraelců proti soudní reformě. Dohoda se Saúdy by byla výhodná i ekonomicky – americký prezident Joe Biden minulou sobotu na schůzce skupiny G20 oznámil záměr vybudovat železnici, která spojí Indii s Evropou přes Saúdskou Arábii, Spojené arabské emiráty, Jordánsko a Izrael.
Jestli se Rijád připojí k Abrahámovským dohodám, inspiruje k podobnému kroku i další muslimské země. A pokud se dohoda podaří podle amerických představ a zbrzdí rozpínavost Číny a Íránu, Biden si před prezidentskými volbami v příštím roce připíše významný úspěch. Upevní převahu nad Čínou, vojensky připoutá Saúdy k Spojeným státům a zmaří vznik čínské vojenské základny na saúdské půdě, o kterou Peking usiluje. Jde o velmi složitý plán, a i když se obrysy dohody už rýsují, její vznik je ještě daleko.
Gita Zbavitelová, ČRo Plus
Začala realizace americko-íránské dohody
Před třemi měsíci se objevila zpráva, že Spojené státy jednají s Íránem o dohodě, která by výměnou za zpomalení íránského jaderného programu částečně zmírnila americké sankce. Nejnovější detaily ukazují, že dohoda se už realizuje.
Před měsícem ji potvrdil i náměstek íránského ministra zahraničí Alí Bagherí Kání. Obě země si vymění vězně, Írán slíbil, že nebude obohacovat uran na více než 60%, bude lépe spolupracovat s Mezinárodní agenturou pro atomovou energii a nařídí svým teroristickým spojencům, aby zastavili útoky na Američany v Iráku a Sýrii. Washington za to povolil Jižní Koreji, aby Teheránu splatila dlužných šest miliard dolarů, které však Írán použije výhradně k humanitárním účelům.
Teherán v červnu skutečně propustil pět vězněných Američanů z nechvalně známé věznice Evin do hotelu, odkud až do samotné výměny nesmějí vyjít. A Američané nedávno oznámili jména tří íránských vězňů, které v rámci dohody osvobodí. Zatímco však američtí občané byli v Íránu falešně obviněni ze špionáže, Íránci v Americe skutečně špiony byli. Přesto je Bidenova vláda propustí.
Podle ředitele íránské pobočky Mezinárodní krizové skupiny Alího Vaíze se dohoda bude realizovat postupně. Nejprve do Kataru dorazí slíbené jihokorejské miliony dolarů a vyřídí se příslušné dokumenty. Pak Írán pošle americké vězně do katarské metropole Dauhá, kde přistanou i Íránci odeslaní ze Spojených států. Celý proces má trvat až šest týdnů.
Podle nejnovějších zpráv z tohoto týdne už Jižní Korea postupně posílá peníze do centrální banky v Kataru, která má také dohlédnout, aby je Teherán vynaložil na humanitární účely, tedy na léky a potraviny. Převod probíhá přes švýcarskou národní banku, která konvertuje jihokorejskou měnu na eura, protože Írán jihokorejské wony nechce.
Poněkud nejasné je plnění íránského slibu zpomalit obohacování uranu. Mezinárodní agentura pro atomovou energii tento týden konstatovala, že íránské zásoby uranu obohaceného na 60%, tedy na úroveň blízkou hladině nutné k výrobě jaderné zbraně, dál rostou a stouply o skoro osm kilogramů na více než 121 kilogramů. Írán navíc agentuře dosud neumožnil opětovnou instalaci sledovacích kamer, které vloni odstranil z jaderných továren, a nevysvětlil stopy uranu v nenahlášených provozech. Íránci tedy slib, že budou s agenturou ochotněji spolupracovat, neplní.
Nepolevilo ani americko-íránské napětí v Perském zálivu, kde íránská plavidla útočí na projíždějící lodě. Od roku 2019 jich zadržela nejméně patnáct a dorážejí i na lodě americké. Útoky neustaly a Američané v polovině srpna oznámili, že do Hormuzského průlivu vysílají další stíhačky F-35 a F-16 a válečnou loď, aby íránským útokům bránily.
Americko-íránská dohoda se nelíbí republikánům. Bývalý viceprezident a kandidát na prezidenta Mike Pence ji označil za „nejvyšší výkupné pro mulláhy v Teheránu v amerických dějinách“ a varoval, že Čína a Rusko, které rovněž zadržují americká rukojmí, teď budou vědět, že za ně mohou požadovat horentní částky. Joe Biden však z vysvobození Američanů ze zahraničních věznic udělal prioritu svého prezidentství. V březnu dosáhl propuštění amerického lidskoprávního aktivisty zadržovaného ve Rwandě a loni v prosinci americké basketbalistky vězněné v Rusku. Moskva však dál zadržuje novináře deníku Wall Street Journal Evana Gershkoviche.
Dohoda se nelíbí ani Izraeli, který nevěří, že Írán uvolněné peníze utratí za léky a potraviny. Je přesvědčen, že Teherán najde způsob, jak je investovat do terorismu a posílení spojenců, zejména libanonského Hizballáhu, ale i Palestinců. Izrael z dohody nebude mít nic; jejím cílem není zastavit íránský jaderný program, ale připsat před volbami nějaký úspěch Bidenovi.
Aby si Američané Izraelce udobřili, chystají se s nimi v příštích měsících uspořádat další společné vojenské cvičení, které má simulovat útok na íránské jaderné továrny. Řada izraelských odborníků však soudí, že Američané se těmito manévry snaží případný izraelský úder oddálit.
Strach z něj však mít nemusí. Premiér Binjamin Netanjahu se k jadernému Íránu skoro vůbec nevyjadřuje, a pokud to někdy udělá, mají jeho prohlášení daleko k dřívějším výhrůžkám útokem na íránský jaderný program, přestože ten značně pokročil. Důvodů Netanjahuova mlčení může být několik – šance na zničení jaderného programu jsou dnes vzhledem k jeho pokročilému stádiu mizivé, izraelsko-americké vztahy nejsou nejlepší, naděje, že by se Jeruzalému podařilo Američany od dohody s Íránem odradit, jsou malé a Netanjahua zaměstnává bouřlivá situace na domácí scéně kvůli reformě Nejvyššího soudu. Navíc si nesmírně přeje uzavřít dohodu o normalizaci vztahů se Saúdskou Arábií a nechce s Washingtonem vyvolávat spory. Izraelští experti soudí, že Bílý dům se snaží problém jaderného Íránu odsunout na dobu po prezidentských volbách v příštím roce. Teherán tak bude mít spoustu času v programu pokračovat.
Gita Zbavitelová, ČRo Plus
Braclavští chasidé se chystají na náboženskou pouť na Ukrajinu
Chasidští poutníci u hrobu rabína Nachmana (foto: Vladimír Železný)
Za dva týdny začíná Roš hašana, židovský Nový rok, a desetitisíce izraelských chasidů se bez ohledu na ruskou agresi opět chystají k náboženské pouti na Ukrajině. V tamější Umani je hrob zakladatele dynastie braclavských chasidů, rabína Nachmana z Braclavi, žáka a pravnuka Baal Šem Tova, který chasidismus v 18. století založil jako hnutí lidové zbožnosti s důrazem na radost z víry a náboženský prožitek. Rabín Nachman zemřel v Umani v carském Rusku v roce 1810 a přáním každého braclavského chasida je každoroční návštěva jeho hrobu – nejen z Izraele, ale i z dalších zemí, včetně Spojených států.
Příval zbožných židů, kteří se neohlížejí na válku, působil Ukrajincům těžkou hlavu už vloni. Navzdory varování, že v zemi není bezpečno, jich do Umaně přijelo na 23 000. Před ruskou invazí dosahoval počet poutníků až padesáti tisíc a letos jich Ukrajina čeká zhruba 30 000. V roce 2020, kdy vypukla koronavirová pandemie, Kyjev uzavřel hranice a žádní chasidé se k hrobu svého cadika, světce, nedostali. O rok později už do Umaně směli a přijelo jich na 30 000, ale nedodržovali preventivní opatření a tisíce se jich vrátily domů s covidem.
Letos je situace okolo chasidské pouti ještě napjatější. Ukrajinská vláda se na Izrael stále víc hněvá kvůli jeho odmítání vojenské podpory; Jeruzalém nechce přijít o ruskou toleranci izraelských útoků na íránské pozice v Sýrii. A nedávno přibyl další důvod ukrajinského rozladění – Izrael deportuje zpět na Ukrajinu uprchlíky, kteří nevyhovují imigračním předpisům, a těm, kdo jsou v zemi legálně, v červenci zastavil zdravotní a sociální pojištění, protože „nemá peníze“. Toto zdůvodnění vláda uvedla i minulý týden v reakci na stížnost k Nejvyššímu soudu.
Podle bilaterální dohody smějí Ukrajinci bez víza v Izraeli legálně pobývat jen tři měsíce, pokud nemají židovský původ. Ti, kteří ho mají, mohou automaticky získat izraelské občanství. Izrael podle Kyjeva deportuje až 10% všech Ukrajinců, kteří do země přijedou; letos už přes 2000 osob. Vloni jich za celý rok vyhostil 2700. Izraelské úřady však tvrdí, že deportovaných je jen 5% a jde o lidi, kteří chtěli v zemi nelegálně pracovat.
Prezident Volodymyr Zelenskyj Izraeli pohrozil, že jestli deportace nepřestanou, Ukrajina náboženské poutníky do Umaně nepustí. Svou roli hraje i roztrpčení z neochoty Izraele dodat Ukrajincům obranné zbraně, zejména systém protivzdušné obrany Železná klenba, o který Kyjev marně žádá už od začátku ruské invaze. Dokonce zvažuje, že kvůli tomu s Izraelem zruší bezvízový styk, a podle nepotvrzených informací chce také požadovat jeho vyloučení z takzvané Rammsteinské skupiny podporovatelů Ukrajiny.
Izrael však plánuje dodat Kyjevu systém včasného varování před ruskými raketami. Podle izraelských médií probíhají zkoušky a zařízení by mělo být na Ukrajině uvedeno do provozu už na podzim.
Ukrajinský velvyslanec v Izraeli Jevhen Kornijčuk však nedávno prohlásil, že Kyjev nedokáže židovským náboženským poutníkům zajistit bezpečnost, protože to vyžaduje přítomnost vojáků a policie, a ty Ukrajina potřebuje na frontě. Ale nepřímo to podmínil dodávkami izraelského obranného systému. Prohlásil, že „když nechce Izrael přispět k ochraně Ukrajinců, možná by chtěl ochránit aspoň své vlastní občany“. A prezident Zelenskyj dodal, že „jestli premiér Netanjahu chce, aby Izraelci jezdili do Umaně, určitě dokáže najít řešení“.
Ukrajina stejně jako loni poutníky varuje i před hrozbou ruského ostřelování. Při loňské náboženské pouti v Umani k žádnému incidentu nedošlo, ale Rusové se o útok na chasidy pokusili – ukrajinská armáda uvedla, že sestřelila nejméně deset íránských sebevražedných dronů, které na Umaň směřovaly. A letos v dubnu tam ruská raketa při útoku na obytný dům zabila 23 civilistů, včetně tří dětí, a v červnu dvě střely zranily osm lidí.
Poutníci navíc potřebují náročný servis, zejména košer ubytování a košer stravu. Místní Ukrajinci si také stěžují na jejich nevhodné chování, a dokonce i na vandalismus. Vloni platil v Umani noční zákaz vycházení a úřady chasidy důrazně varovaly, aby ho dodržovali, protože jinak dostanou vysokou pokutu a budou deportováni. Letos to zřejmě bude podobné.
Izraelští diplomaté už navštívili Moldavsko a Polsko, aby je na průjezd poutníků na Ukrajinu připravili a dojednali posílení personálu na letištích a hraničních přechodech. Cesta do Umaně, která leží asi dvě stě kilometrů jižně od Kyjeva, není v posledních dvou letech jednoduchá a trvá až deset hodin – přímé lety do Kyjeva jsou kvůli válce zrušeny a chasidé musí ze sousedních zemí přijet vlakem nebo autobusem.
Nakonec snad Kyjev poutníky do země přece jen vpustí – v úterý izraelská vláda oznámila, že „seškrtala rozpočet o šest setin procenta“, a může proto čtrnácti tisícům ukrajinských běženců hradit zdravotní a sociální pojištění až do konce roku; potom situaci znovu vyhodnotí. Ukrajinské velvyslanectví v Izraeli úsilí kabinetu „vysoce ocenilo“.
Izraelským chasidům jsou všechny spory s Ukrajinou lhostejné. Tvrdí, že k hrobu svého rabína jezdili vždycky a pojedou i letos, mnozí dokonce se svými dětmi – podle nich to „není dovolená, ale náboženská povinnost“.
Gita Zbavitelová, ČRo Plus
Prostějovští loutkáři v Brně na ŠTETLU
Oblíbený příběhy Modcheho a Rézi od spisovatele Vojtěch Rakouse sehráli prostějovští loutkáři s historickými marionetami tuto neděli v zahradě památkově chráněné vily Löw-Beer. Počasí se brněnskému festivalu ŠTETL vydařilo, diváci se bavili.
V Izraeli se množí útoky osadníků na Palestince
V posledních měsících v Izraeli znepokojivě stoupl počet násilností izraelských osadníků proti Palestincům. Je jich sice mnohem méně než útoků Palestinců, kteří už letos zavraždili 26 Izraelců, ale stále jich přibývá.
V posledních týdnech dochází k osadnickým útokům skoro denně. Bezpečnostní složky jich za prvních šest měsíců letošního roku evidují 680, zatímco vloni jich bylo za celý rok 950 a v letech 2020 a 2019 zhruba 350 ročně. Letos došlo i k 25 závažných činům, jako je podpálení palestinských domů nebo mešit, což je stejný počet jako za celý rok 2022.
Už dávno nejde „jen“ o vypalování palestinských sadů a hájů jako v devadesátých letech. Útoky osadníků jsou stále častěji ozbrojené a násilné. K nejvážnějším patří únorové zničení vesnice Huwára v odvetě za zabití jednoho Izraelce, kdy osadníci demolovali a podpalovali domy a auta, zabili jednoho Palestince a přes sto dalších zranili. Podobně závažný byl začátkem srpna útok na vesnici Burqa, kde osadníci také zastřelili Palestince. Po červnové vraždě čtyř Izraelců na Západním břehu plenily stovky osadníků pět dní palestinská města a vesnice, podpalovali domy a auta a stříleli po lidech. Ve vesnici Um Safa zranili palestinskou matku a čtyři děti, do jejichž domu se prosekali sekerou, zdemolovali ho a pak zablokovali dveře zapáleným nábytkem, aby rodina nemohla ven. Osadníci také dál ničí palestinský majetek, sady a hospodářství; podobných případů je až sto měsíčně. Palestince má chránit izraelská policie, ale podle řady svědků to často nedělá; podle opozice proto, že policisté spadají pod ultranacionalistického ministra pro národní bezpečnost Itamara Ben Gvira, který radikální osadníky podporuje.
Zadržení izraelských útočníků je vzácné a ještě vzácnější je jejich odsouzení. Po pogromu v Huwáře bylo zadrženo sedmnáct Izraelců, ale většina jich byla nakonec propuštěna. Z útoku na ženu s dětmi v Um Safě byli obviněni jen dva Izraelci. Jeden z nich je v aktivní vojenské službě, a byl proto obžalován z terorismu za přitěžujících okolností a z rasově motivovaného vandalismu. Několik obviněných je v administrativní vazbě, kam Izrael většinou zavírá nebezpečné Palestince, o jejichž plánech nebo činech má zpravodajské informace, ale ne dost důkazů. Většina případů izraelských útoků však vyzní do ztracena a pachatelé vyjdou na svobodu bez trestu.
Za srpnový útok ve vsi Burqa byli ze skupiny až dvou set útočníků zadrženi jen dva Izraelci, kteří tvrdí, že šlo o sebeobranu. Jeden z nich, Elíša Jered, bývalý mluvčí poslankyně ultranacionalistické strany Židovská síla Itamara Ben Gvira, byl však po několika dnech propuštěn do domácího vězení. Zadrženo bylo i pět Palestinců, ale izraelský vojenský soudce je propustil, protože „nejsou z ničeho podezřelí“. Žádný člen vlády incident v Burce ani jiné násilnosti Izraelců neodsoudil, a Ben Gvir dokonce prohlásil, že „ti, kdo se brání vraždícím Palestincům, jsou hrdinové a zasluhují si vyznamenání“.
Izraelští útočníci tak vědí, že je nečeká žádný postih, a jsou čím dál troufalejší. Často se také stává, že jim v plenění nebrání vojáci, nebo se dokonce sami připojí; řada z nich z osad pochází nebo se s jejich obyvateli zná. Bránit Palestince a jejich majetek nicméně není jejich úkol; vojáci mají mařit palestinské útoky a hlídat izraelské osady. Armáda však nedávno varovala, že kvůli nacionalistickým trestným činům nemůže proti palestinskému terorismu účinně bojovat. Jak řekl opoziční politik Beny Ganc, „bezpečnostní složky musí honit Izraelce, místo aby je chránily“.
Palestinci mohou na násilníky podat stížnost se žádostí o odškodnění za případnou majetkovou újmu, ale většinou to považují za ztrátu času. Podle izraelské organizace Ješ Din, která situaci sleduje, sice policie uznává až 93% stížností za oprávněné, ale nedokáže najít pachatele ani dost důkazů. Od roku 2005 vedla k odsouzení jen tři procenta případů. Skoro 40% napadených Palestinců tak raději stížnost vůbec nepodá a to povzbuzuje izraelské osadníky k dalším útokům.
Premiér Binjamin Netanjahu o násilnostech osadníků zarytě mlčí. Stal se rukojmím svých koaličních partnerů; potřebuje je k prosazení soudní reformy, která, jak doufá, povede ke zrušení jeho soudního procesu kvůli korupci a podvodům. Dal jim příliš velkou moc, a kdyby se pokusil je oslabit, vláda by se mu rozpadla.
Izraelské násilnosti odsoudili jen náčelník hlavního štábu armády Herci Halevi, ředitel bezpečnostní služby Šin Bet Ronen Bar a náčelník izraelské policie Kobi Šabtaj. Označili je za „národní terorismus“ a zdůraznili, že tyto činy poškozují Stát Izrael, podněcují palestinské násilí a odvádějí bezpečnostní složky od jejich nejdůležitějšího úkolu, jímž je boj proti palestinskému terorismu. Útoky osadníků také oslabují mezinárodní podporu izraelským protiteroristickým operacím na Západním břehu. Mluvčí izraelské armády kontradmirál Daniel Hagari v pondělí zdůraznil, že jestli vláda nezačne izraelský terorismus řešit, nezeslábne ani ten palestinský.
Gita Zbavitelová, ČRo Plus
Izrael po oslabení Nejvyššího soudu
Ve středu vstoupil v Izraeli v platnost nový kontroverzní zákon, který oslabuje Nejvyšší soud odnětím jeho pravomoci rušit neústavní vládní rozhodnutí na základě jejich „přiměřenosti“. Izraelci teď napjatě čekají, zda ho tentýž soud zruší. V úterý, už den po jeho schválení v Knesetu, podala žádost o anulování nové legislativy Advokátní komora, podle které je zákon v rozporu s demokratickým charakterem země, porušuje princip rozdělení moci a „posiluje exekutivu oslabením soudního dohledu“. Kromě advokátů zákon napadlo ještě šest dalších skupin. Stěžovatelé soudí, že Kneset přijetím tohoto zákona překročil svou pravomoc, a domnívají se, že mají šanci u Nejvyššího soudu uspět.
Nasvědčuje tomu úterní verdikt nejvyšší státní zástupkyně Gali Baharav-Miary, která reagovala na jinou stížnost občanů; podle ní Kneset zneužil svou pravomoc, když v březnu přijal ústavní dodatek zákona, který anuluje jurisdikci Nejvyššího soudu odvolat předesdu vlády. Podle ní byl zákon přijat jen proto, aby premiéra Binjamina Netanjahua, který je souzen za korupci a podvody, zbavil obav ze sesazení Nejvyšším soudem. Nový zákon mu umožnil zapojit se do chystané soudní reformy, což do té doby nesměl, protože je jako souzený ve střetu zájmů.
Stížnosti na nový zákon však Nejvyšší soud posoudí až v září.
Není však jisté, zda ho může anulovat; odborníci se v názoru různí. Podle nich by však mohl zrušit některé jeho části, stanovit nové nástroje, které by institut přiměřenosti nahradily nebo zvolit jiné prostředky, jak omezit působnost nové legislativy.
Vláda neprojevila ochotu ke kompromisu ani po půlročních mohutných protestech odpůrců zákona, po blokádách silnic a dálnic i mezinárodního letiště nebo pochodu tisíců Izraelců v pětatřicetistupňovém vedru po dálnici z Tel Avivu do Jeruzaléma těsně před hlasováním Knesetu. A už ve čtvrtek propukly protesty nové. Nikdy však nebyly tak násilné ani zákeřné jako bouřlivé demonstrace izraelské pravice proti dohodám z norského Osla začátkem devadesátých let, při nichž výtržníci pálili auta a ničili arabské obchody. Organizovala je i strana Likud v čele s Netanjahuem. Iniciátoři nepokojů podněcovali štvavou rétorikou k násilí a šířili konspirační teorie tak dlouho, až premiéra Jicchaka Rabina v roce 1995 zavraždil izraelský náboženský extremista.
Po schválení zákona klesla hodnota izraelských firem na amerických burzách, ratingová společnost Morgan Stanley snížila hodnocení Izraele a Moody’s i Standard and Poor’s varovaly Izrael před negativními hospodářskými důsledky pokračování soudní reformy. Opoziční politik Avigdor Liberman prohlásil, že země teď „směřuje k proměně v Severní Koreu“ a podle bývalého premiéra Ehuda Olmerta začíná v Izraeli „občanská válka“. Jeho názor sdílí i 58% Izraelců. S novým zákonem souhlasí jen třetina obyvatel a čtvrtina zvažuje, že se z Izraele odstěhuje.
Stoupenci nového zákona tvrdí, že zrušení institutu přiměřenosti bylo nutné, protože Nejvyšší soud mohl zvrátit jakékoli rozhodnutí parlamentu i kabinetu, a ten tak nemohl prosazovat svou politiku. Podle nich nová legislativa jen obnovila rovnováhu moci mezi vládou, Knesetem a Nejvyšším soudem a demokracii nenaruší – Nejvyšší soud má dál možnost rozhodovat o podaných stížnostech i rušit zákony na základě zavedených principů. Přišel jen o pravomoc rušit legislativu podle vlastního názoru na přijatelnost určitého rozhodnutí.
Je pravda, že až do roku 1995 Nejvyšší soud tuto pravomoc neměl, a přesto byl Izrael demokratický. Zavedení institutu přiměřenosti bylo jen další demokratickou pojistkou, která omezila nadřazenost parlamentu a kabinetu. S její pomocí pak Nejvyšší soud přezkoumával rozpočet, jmenování osob do vlády i státní správy, vojenská rozhodnutí, způsobilost premiéra zastávat úřad, ale i třeba výstavbu fotbalového stadionu, přídavky na děti ultraortodoxním rodinám nebo zpevnění střech domů proti palestinským raketám u hranic s Pásmem Gazy. K nelibosti pravice soud také v roce 2005 posvětil premiérovi Arielu Šaronovi vyklizení tamějších židovských osad.
Podle odpůrců současného zákona tato legislativa konec demokracie znamená, protože vláda si teď prosadí naprosto cokoli. Tvrdí také, že Nejvyšší soud ztratil kromě jiného i možnost chránit práva menšin. Přesto většina Izraelců přiznává, že nějaká reforma Nejvyššího soudu je nutná.
Nejhorším důsledkem půlročního boje o pravomoci Nejvyššího soudu je oslabení odstrašující síly Izraele. Jeho nepřátelé v čele s Íránem a libanonským Hizballáhem se radují; záběry mohutných protestů a odmítání 11 000 záložníků z řad letců, zpravodajců nebo příslušníků elitních jednotek účastnit se na protest proti reformě vojenských cvičení, je přesvědčily, že Izrael „se hroutí“ a „brzy zanikne“. Bezpečnostní složky se obávají, že Írán nebo jeho spojenec Hizballáh by mohli využít situace k útoku. Armáda sice tvrdí, že její bojové schopnosti zatím narušeny nejsou, ale připouští, že jestli záložníci nebudou na pravidelná cvičení chodit, může to bojeschopnost poškodit už během několika týdnů.
Opozice přísahá, že zákon zruší, jakmile se opět dostane k moci. Průzkumy jsou pro ni příznivé – vládu by dnes sestavila, kdyby byla v koalici i umírněná arabská strana Raam, která byla i členem předchozího kabinetu. Netanjahuův vládní blok nemá podle anket žádnou šanci uspět; nejvíc příznivců ztratila jeho strana Likud.
Současné vládní strany vědí, že by se už nemusely k moci dostat, a proto hodlají prosadit celou plánovanou soudní reformu co nejdřív. Jde nejen o cestu ke zrušení Netanjahuova soudního procesu, ale kromě jiného i změnu systému jmenování soudců, o kterých podle koalice nemají rozhodovat odborníci, ale kabinet. Vláda chce své plány uskutečnit hned na podzim po letních parlamentních prázdninách.
„Znepokojení“ nad nově přijatou legislativou vyjádřily Spojené státy i Evropská unie. Izrael má však svobodné a transparentní volby. Když odpor k současné vládě vyjádří dostatek voličů, bude mít země jinou vládu. I když ale podpoří tu současnou, je to věc pouze Izraelců.
Gita Zbavitelová, ČRo Plus
Izrael prohlubuje vztahy s Marokem
Izrael minulý týden oznámil, že uznává suverenitu Maroka nad Západní Saharou. Po Spojených státech je teprve druhou zemí světa, která jeho nároky na ni podpořila.
Západní Sahara je sporná oblast, kterou si kromě Maroka nárokuje i povstalecká Fronta Polisario ovládající asi 20% jejího území, kde vyhlásila Saharskou arabskou demokratickou republiku. Od roku 1976 však požaduje celou Západní Saharu. Osmadvacet států, většinou arabských a asijských, neoficiálně podporuje nároky Maroka tím, že mají v Západní Sahaře konzuláty. OSN neuznává nároky ani Polisaria, ani Maroka. Česko „respektuje vůdčí roli OSN pro mírové řešení sporu o státoprávní postavení území Západní Sahary“ a toto řešení podle něj „musí brát v úvahu všechny relevantní rezoluce Rady bezpečnosti OSN a respektovat právo obyvatel Západní Sahary na sebeurčení“, stojí na stránkách ministerstva zahraničí. Toto „právo na sebeurčení“ jim OSN slíbila v roce 1966, ale dodnes nedošlo k žádnému posunu. Spojené státy uznaly nároky Maroka na Západní Saharu v roce 2020 za Donalda Trumpa výměnou za marockou ochotu normalizovat vztahy s Izraelem. Vláda Joea Bidena rozhodnutí nezrušila a stejně jako některé evropské země podpořila i marocký plán autonomie Západní Sahary.
Maroko se pak v roce 2020 připojilo k několika muslimským zemím, které Izrael uznaly. Po Egyptu v roce 1978, Jordánsku v roce 1994 a před třemi lety Bahrajnu, Spojených arabských emirátech a Súdánu se stalo šestým členem Ligy arabských států, které s Izraelem normalizovaly vztahy takzvanými Abrahámovskými dohodami. Izrael si jich nesmírně cení.
Už dlouho předtím však s Marokem tajně pěstoval bezpečnostní vztahy. Marocký král Hasan II. přijal v roce 1963 delegaci izraelského Mosadu, který pak začal úzce spolupracovat s marockou zpravodajskou službou. Bezpečnostní spolupráci dojednal v Rabatu agent Mosadu Rafi Ejtan, který o pár let dříve velel týmu, jenž z Argentiny unesl Adolfa Eichmanna. Marocký král tehdy také požádal Izrael o pomoc s vybudováním systému osobní ochrany. Vzájemná spolupráce trvala řadu let, a Mosad měl dokonce v Maroku zastoupení. V šedesátých letech se v Izraeli tajně vycvičily desítky marockých tělesných strážců a pohraničníků – v arabském světě věc zcela nevídaná. Už před podpisem smlouvy o normalizaci vztahů přijížděly do Maroka tisíce izraelských turistů a země dovážela izraelské zboží za miliony dolarů.
Izraeli je přátelsky nakloněn i syn Hasana II., současný král Muhammad VI. Izraelci pomáhají budovat marockou armádu, Maroko dál spolupracuje s Mosadem a obě země si vyměňují zpravodajské informace. Vzájemné vztahy posiluje i to, že více než milion Izraelců z Maroka pochází a v Maroku žije početná židovská komunita, jejichž práva zaručuje ústava.
Izrael a Maroko spojuje i hrozba Íránu a libanonského šíitského hnutí Hizballáh. Rabat obviňuje povstaleckou Frontu Polisario, že s Teheránem a Hizballáhem spolupracuje a Maroko destabilizuje. Íránským cílem je tento umírněný sunnitský stát oslabit a rozšířit v něm šíitský islám. Teherán také přes Hizballáh a svého afrického spojence Alžírsko dodává zbraně Frontě Polisario, zejména protiraketové střely a drony. V roce 2018 Rabat s Teheránem kvůli tomu přerušil diplomatické styky. Hizballáh podle Američanů provozuje v Africe rozsáhlou pašeráckou síť a podílí se i na obchodování s diamanty a praní špinavých peněz. Posílení marocko-izraelské spolupráce je pro Írán špatná zpráva a bude mít přímý dopad na jeho snahu šířit v Severní Africe vliv.
Maroko s Izraelem spolupracuje především ve zpravodajské a vojenské oblasti a čile s ním i obchoduje. Nakupuje izraelské zbraně, včetně zpravodajských a sebevražedných útočných dronů, a zajímá se také o izraelskou kybernetickou technologii. Loni uzavřelo dohodu za 500 milionů dolarů na nákup izraelského systému vzdušné obrany a chystá se koupit tanky Merkava. A letos v červnu se izraelští vojáci poprvé v Maroku zúčastnili společného vojenského cvičení pod americkým velením.
Po izraelském uznání marocké svrchovanosti nad Západní Saharou se očekává ještě větší prohloubení diplomatické a bezpečnostní spolupráce. Izrael už tento týden jmenoval historicky prvního vojenského atašé v Maroku, přestože velvyslanectví obě země ještě nezřídily, a marocký král pozval na státní návštěvu premiéra Benjamina Netanjahua.
Gita Zbavitelová, ČRo Plus
Izraelská vláda obnovila schvalování soudní reformy
Izrael má za sebou obzvlášť rušný týden s protesty proti obnovené vládní snaze oslabit Nejvyšší soud.
Izraelci demonstrují už od začátku roku každou sobotu a v poslední době i častěji. Vládní koalice v dubnu souhlasila s jednáním s opozicí o kompromisu, ale rozhovory žádný nepřinesly ani po dvou měsících. Premiér Binjamin Netanjahu v březnu postup reformy v parlamentu zastavil, a dokonce se proslýchalo, že ho už neobnoví. Teď ale povolil její jednu část – zrušení pravomoci Nejvyššího soudu anulovat vládní či správní rozhodnutí na základě jeho „přiměřenosti“. Návrh nového zákona prošel tento týden prvním parlamentním čtením a odpůrci vlády opět vyrazili do ulic. Jestli projde i druhým a závěrečným třetím čtením, bude mít vláda v podstatě neomezenou moc.
Nejvyšší soud používá institut přiměřenosti relativně často a řadu rozhodnutí ruší jako nezákonná či neústavní, stejně jako zákony parlamentu, které nedodržují občanskoprávní závazky zakotvené v Základních zákonech suplujících v Izraeli ústavu. Jako „nepřiměřené“ zrušil i jmenování předsedy vládní náboženské strany Šas Arjeho Deriho ministrem zdravotnictví a vnitra, protože už jednou trestaný Deri si odpykává podmíněný trest za finanční prohřešky. Jestli Kneset zákon o zrušení institutu přiměřenosti schválí, bude se Deri moci do ministerského křesla vrátit.
Izrael je v otázce oslabení Nejvyššího soudu rozdělen na skoro stejné poloviny. Odpůrci tvrdí, že bude znamenat konec demokracie a vláda si bude moci dělat, co chce, bez jakékoli nezávislé kontroly. Podle nich mají pravomoci Nejvyššího soudu zásadní význam pro ochranu lidských práv v zemi, protože Izrael nemá nejen ústavu, ale ani dvoukomorový parlamentní systém nebo prezidenta s exekutivními pravomocemi. Nová legislativa soud ochromí a Izraelci budou oběťmi diktátu politiků. Podle kritiků budou vládní ultranacionalisté rozšiřovat izraelské osady na Západním břehu, zabírat půdu palestinským vlastníkům a mohou část území i anektovat. Ultraortodoxní strany zase definitivně prosadí zrušení povinné vojny náboženských studentů.
Stoupenci vlády a reformy namítají, že Nejvyšší soud má neomezenou moc, je „aktivistický“, „levicový“ a „agresivní“ a demokraticky zvolená vláda musí mít možnost realizovat svou politiku. Reforma Nejvyššího soudu má podle nich obnovit rovnováhu moci mezi touto institucí, vládou a parlamentem.
Netanjahu nedokázal Izraelce o správnosti reformy přesvědčit; i proto, že největší prospěch z ní bude mít sám – nový zákon otevře cestu ke zrušení jeho trestního stíhání a zastavení soudního procesu kvůli korupci a podvodům.
Spor o reformu Nejvyššího soudu provázejí od začátku vypjaté emoce. Provládní tábor označuje opozici za levičáky a anarchisty, kteří protestují proto, že nevyhráli volby a chtějí vítězům zabránit ve vládnutí. Odpůrci zase tvrdí, že reforma udělá z Izraele „fašistickou diktaturu“, a záložní piloti a členové elitních zpravodajských i dalších jednotek opět hrozí odmítnutím služby v armádě. Vláda však hodlá zákon prosadit do konce července.
Demonstranti běžně blokují silnice v Tel Avivu a Jeruzalémě a v úterý ochromili i Ben-Gurionovo letiště. Je jich sice méně než začátkem roku, ale přibývá násilných střetů s policií. Ta čím dál častěji nasazuje vodní děla, přestože ji lékaři vyzvali, aby to kvůli riziku vážného zranění nedělala. V úterý byly zatčeny desítky lidí. Podle účastníků protestů proti nim policisté používají nadměrnou fyzickou sílu; údajně přitvrdili po kritice ministrů, že proti demonstrantům zasahují příliš mírně. Náčelník telavivské policie dokonce podal výpověď poté, co po něm ministr národní bezpečnosti Itamar Ben Gvir požadoval, aby jeho muži demonstrantům „rozbíjeli lebky“. Přibývá zraněných, ale odpůrci reformy hodlají v protestech pokračovat – další svolávají na pondělí.
Ve čtvrtek se objevila i možnost, že Netanjahu bude odvolán z funkce. Nejvyšší soud oznámil, že projedná stížnost skupiny čtyřiceti podnikatelů a představitelů akademických institucí a armády v čele s bývalým náčelníkem hlavního štábu Danem Chalucem. Požadují, aby byl premiér úřadu zproštěn, protože porušil dohodu, která mu kvůli střetu zájmů, souvisejícímu s jeho soudním procesem, zakazuje podílet se na prosazování reformy soudnictví. Podobných žádostí už soud dostal více, ale tahle je první, kterou předem nezamítl.
Gita Zbavitelová, ČRo Plus
Ukrajina ostře kritizuje Izrael
Izrael dodnes nepodlehl mezinárodnímu tlaku a nezačal dodávat zbraně Ukrajině. Tlak na něj ale v poslední době sílí, zejména z Washingtonu, ale i z řad izraelských bezpečnostních představitelů, politiků a veřejnosti; zejména teď po Prigožinově pokusu o puč, kdy je Vladimir Putin oslaben. Izraelská neústupnost dokonce vyvolala ostrou kritiku Kyjeva.
Izrael má pocit, že toho pro Ukrajince udělal dost, když jim dodal ochranné pomůcky jako helmy či neprůstřelné vesty a několik měsíců vloni na Ukrajině provozoval polní nemocnici. Premiér Binjamin Netanjahu při návratu do funkce prohlásil, že dodávky zbraní Kyjevu zváží, ale dodnes se nic nezměnilo.
Tlak zvýšili i američtí senátoři. Demokrat Chris Van Hollen a republikán Lindsey Graham vyzvali Izrael, aby americké vládě povolil poslat na Ukrajinu dva systémy protivzdušné obrany Železná klenba. Izrael ho vyvinul s americkou finanční pomocí, takže je částečně i americký, ale jeho souhlas je podmínkou každé dodávky do zahraničí. Senátoři zdůraznili, že nejde o útočnou, ale obrannou zbraň, nicméně Jeruzalém zatím svolení nedal.
Přesto svůj nesmlouvavý postoj určitým způsobem zmírnil. Loni v říjnu začal Ukrajincům dodávat zpravodajské informace o íránských dronech, které Rusko používá k útokům na Ukrajině, a povolil Severoatlantické alianci předat Kyjevu izraelské elektrooptické systémy a systémy řízení palby. V květnu mu pak poskytl zařízení včasného varování před leteckými útoky – i když bez součásti, která umí zachycovat rakety. Jednal také s Evropskou unií o společném odminování Ukrajiny.
Netanjahu vysvětluje zdrženlivost tím, že Izrael je v jiné pozici než západní země, protože nesmí ztratit ruský souhlas s izraelským bombardováním íránských cílů v Sýrii. Navíc se prý obává, že izraelské zbraně by mohly padnout do rukou Íránců v Sýrii“, „protože jsme už viděli západní protitankové systémy u svých hranic“.
Ve skutečnosti se však izraelská spolupráce s Ruskem v Sýrii stále zhoršuje. Moskva rozvíjí zbrojní spolupráci s Íránem a Izraeli se dodnes nepovedlo přesvědčit Putina, aby se s jeho úhlavním nepřítelem nepaktoval. Marná byla i květnová izraelská diplomatická návštěva Ruska, která se snažila Kreml přesvědčit, aby Íránu neprodával zbraně – Moskva mu údajně slíbila stíhačky SU-35.
Ukrajinský velvyslanec v Izraeli Jevhen Korničuk vydal v neděli nebývale ostré a přímočaré prohlášení. Zdůraznil, že Ukrajina žádá výhradně o systémy protivzdušné obrany, které by zachránily životy mnoha civilistů, a nikdy „nepožadovala protitankové systémy“. Podle Korničuka „zvolil Izrael těsnou spolupráci s Moskvou“. Zmínil i „zbytečnou únorovou návštěvu“ izraelského ministra zahraničí v Kyjevě, který tam přijel jen oznámit, že Izrael svou politiku vůči Ukrajině nezmění, a při návštěvě Buči odmítl odsoudit Rusko za válečné zločiny. Korničuk se vysmál „smyšleným tvrzením“ Netanjahua a označil je za pouhé výmluvy. Podle něj Izrael nedodává Ukrajině zbraně jen proto, „aby se zalíbil Rusku“, a „aktivně s ním buduje vztahy“. Například jeruzalémská radnice nedávno s Moskvou podepsala dohodu o vlastnictví tamějšího pozemku a zřízení ruského konzulátu, kterou Izrael dokonce označil za „diplomatický úspěch“, protože posílí mezinárodní postavení Jeruzaléma. A místo toho, aby přijal protiruské sankce, zvýšil s Ruskem obchod. „Takzvaná izraelská neutralita není nic jiného než jednoznačně proruský postoj“, prohlásil ukrajinský velvyslanec.
Dodal také, že „pomocí obvazů a antibiotik se válka vyhrát nedá“, a připomněl Izraeli, že „pokus o puč ukázal slabost Ruska i to, že na dohody s ním se nelze spolehnout“. Izraelské ministerstvo zahraničí si pak Korničuka pozvalo na příští týden na kobereček.
Izrael navíc na ruské agresi na Ukrajině bohatě vydělává, protože ve světě prudce vzrostl zájem o jeho vyspělé zbraně. Evropa v rámci iniciativy Sky Shield kupuje za čtyři miliardy eur izraelský protiraketový systém Arrow, který umí sestřelit raketu nad zemskou atmosférou. Bude to nejvýnosnější zbrojní zakázka v izraelských dějinách. O menší protiraketové systémy projevilo zájem i Česko či Finsko a nákupy plánují také další evropské země. Dobře se prodávají i izraelské drony, protitankové systémy nebo tanky Merkava. Vloni Izrael na prodeji svých zbraní vydělal 11,5 miliardy eur a letos to bude ještě víc.
Korničukova kritika však přinesla určité ovoce. Ve středu oznámil, že Netanjahu zvažuje cestu na Ukrajinu. Prý premiérovi v narážce na absenci pozvání do Washingtonu řekl, že „nejrychlejší cesta do Bílého domu vede přes Kyjev“. Návštěvu Netanjahuovi poprvé doporučilo i ministerstvo zahraničí a předseda parlamentního Výboru pro zahraniční vztahy a obranu Juli Edelštejn z premiérovy strany Likud vyzval vládu k přehodnocení postoje k Ukrajině. Ve čtvrtečním interview pro Wall Street Journal však Netanjahu zdůraznil, že Ukrajině určitě neododá lapač střel Železná klenba.
Gita Zbavitelová, ČRo Plus
