Domů
Na Západním břehu sílí terorismus
V posledních dnech závažně eskalovala bezpečnostní situace na Západním břehu v Izraeli. Při pondělní protiteroristické operaci byli v Dženínu napadeni izraelští vojáci, kteří přišli zadržet dva podezřelé z terorismu, a útočníci poškodili jejich obrněné vozidlo silnou podomácku vyrobenou bombou. V následné osmihodinové bitvě bylo zabito sedm Palestinců a téměř sto dalších zraněno. Výbuch zranil i osm vojáků, které musel evakuovat vrtulník, zatímco jiný držel v šachu útočníky. Bylo to poprvé po dvaceti letech, co armáda na Západním břehu nasadila vzdušné síly. Palestinci to oslavovali jako velké vítězství a izraelská odstrašující síla tím značně utrpěla.
Tentýž den zranil Palestinec dva vojáky automobilem a byl zabit další terorista při útoku na armádu u Betléma. V úterý pak členové Hamásu zabili v restauraci u benzínové pumpy u osady Eli na Západním břehu čtyři Izraelce a další čtyři zranili – údajně v odvetě za pondělní izraelskou operaci v Dženínu.
Hned večer vyrazili do palestinských vesnic osadníci, aby atentát pomstili. Zranili 34 Palestinců a podpálili na 140 aut; další skupina pokračovala ve středu, a dokonce střílela a zabila jednoho Palestince. Palestinská samospráva tvrdí, že během 24 hodin došlo k 310 útokům osadníků na Palestince.
Bezpečnostní služba Šin Bet letos zaznamenala skoro 150 palestinských teroristických útoků a dalších téměř 400 zmařila. Atentátníci zavraždili 23 Izraelců a dva cizince a při izraelských bezpečnostních operacích bylo zabito 132 Palestinců. Čísla se tak už teď blíží počtu obětí za celý loňský rok, kdy bylo mrtvých Izraelců 31 a Palestinců 160.
V oblasti Dženínu, Náblusu a Tulkarmu dnes existuje dvacet teroristických skupin, které spolu útoky na izraelské speciální jednotky koordinují. Díky spolupráci s teroristickým Hamásem a Islámským džihádem mají stále účinnější vojenské schopnosti a spoustu zbraní. Když přijdou vojáci zatýkat, jsou na ně ozbrojenci připraveni nejen se puškami, zápalnými láhvemi a kamením, ale stále častěji i s improvizovanými bombami.
Na Západním břehu tak vyrůstá nepřátelská armáda s čím dál vyspělejší teroristickou infrastrukturou. Šin Bet dokonce v květnu zmařila v Dženínu pokus Islámského džihádu o výrobu raket a odpalovacích ramp. Podle odhadů dnes v oblasti působí na 1500 aktivních ozbrojenců. Zbraně dostávají hlavně z Jordánska; v letech 2020–2021 jich Izraelci na hranicích zadrželi 1600 a letos už několik set, včetně dvou stovek pušek, které pašoval jeden jordánský poslanec. Mnohem víc zbraní se však na Západní břeh dostane. Pro Palestince je převážně nakupuje Írán s cílem proměnit Západní břeh v další součást své sjednocené protiizraelské fronty.
Palestinská samospráva má sice 30 000 členů bezpečnostních složek, ale už dva roky proti teroristům nezasahuje. Její předseda Mahmúd Abbás však terorismus podněcuje a svou rétorikou ho legitimizuje. Odmítl dokonce nedávný americký bezpečnostní plán, protože neobsahoval záruky, že izraelská armáda nebude vstupovat do oblasti pod palestinskou správou. Kdyby ho Abbás schválil, jeho jednotky by získaly tisíce členů jednotek rychlého nasazení vycvičených v Jordánsku a nové zbraně.
Takzvaný lidový odpor přitom pořád sílí a Abbásova nečinnost v boji proti němu se může vymstí i jemu samému. Především Hamás čeká na vhodný okamžik, kdy bude moci Západní břeh ovládnout stejně jako Pásmo Gazy. Nemusí se ani moc snažit – kdyby byly demokratické volby, Hamás by je vyhrál.
Vojáci při svých raziích zabavují obrovské množství zbraní a Palestinci se radikalizují – podle nejnovějšího průzkumu palestinského Centra pro výzkum politiky a veřejného mínění podporuje vznik ozbrojených skupin k boji proti Izraeli 71% respondentů. K útokům dochází denně.
Na první pohled se zdá, že izraelská bezpečnostní operace není úspěšná – začala už loni v dubnu, ale situace na Západním břehu se dodnes neuklidnila; spíše naopak. Přesto zabránila mnoha teroristickým útokům a zachránila řadu životů, aniž při ní zemřel jediný voják. Jak řekl poradce vlády pro národní bezpečnost Cachi Hanegbi, „když nebude armáda likvidovat bomby na Západním břehu, budou vybuchovat v autobusech v Jeruzalémě a Tel Avivu“. Stejné operace přispěly po roce 2002 k utlumení druhé intifády.
Západní země akci v Dženínu samozřejmě odsoudily. Evropská unie dokonce prohlásila, že izraelské operace „musí být přiměřené a v souladu s mezinárodním humanitárním právem“, a předvedla tak, že nemá tušení, o čem mluví. Vloni došlo v Izraeli ke skoro 3000 teroristických útoků a letos to nebude lepší. Izraelské akce tak budou a musí pokračovat navzdory západní kritice; dokonce se v posledních dnech hovoří o tom, že dříve či později bude nutná velká operace, která veškerou teroristickou infrastrukturu zničí. Zbytek Západního břehu je sice zatím víceméně klidný a většina palestinských obyvatel o další intifádu nestojí, ale panují obavy, že by se terorismus mohl rozšířit. Když armáda velkou operaci neprovede, budou se útoky stále stupňovat.
Prozatím posílila jednotky na Západním břehu a ve středu tam provedla první cílený atentát po sedmnácti letech. Ozbrojený dron zabil tři teroristy na cestě k útoku na židovské osady, dva z Islámského džihádu a jednoho ze skupiny Mučedníci od al-Aqsá. Vláda oznámila, že v odvetě za úterní smrt čtyř Izraelců postaví na Západním břehu dalších tisíc domů, a osadníci ve středu položili základy sedmi nových osad, aniž jim v tom někdo bránil. To ovšem terorismus nezastaví, ale povzbudí.
Gita Zbavitelová, ČRo Plus
Izrael má rozpočet a charedim řadu výhod
Izraelské vládě se podařilo schválit rozpočet; kdyby neprošel do konce května, musela by se podle zákona rozpustit. Opozice a velká část veřejnosti však s rozpočtem spokojená není.
Tři vládní náboženské strany, Šas, Jednotný judaismus Tóry a Noam, při jeho formulování plně využily toho, že mohou položit vládu, jestli nedostanou, co chtějí. A chtěly toho opravdu hodně.
Ultraortodoxní židé, hebrejsky charedim, dnes tvoří v Izraeli už skoro 14% z devíti a tři čtvrtě milionu obyvatel, a protože mají v průměru skoro sedm dětí, zatímco obyčejní Izraelci jen dvě, bude jich podle odborníků do konce dekády 16% a do roku 2040 budou tvořit čtvrtinu obyvatel země. Polovina charedim však nepracuje, věnuje se výhradně náboženskému studiu a pobírá státní podporu. Skoro polovina všech jejich rodin žije pod hranicí chudoby. Neodvádějí žádné daně, a nepřispívají tak do státní pokladny, ale požadují z ní obrovské dotace. A pokud náhodou pracují a daně platí, odvádějí o dvě třetiny nižší částky než ostatní Izraelci.
Charedim spolykají značnou část rozpočtu v podobě sociálních dávek, ale i na své školství, které se zaměřuje jen na náboženskou výchovu a nevyučuje světské předměty. Ultraortodoxní děti nechodí do státních škol a neučí se matematiku, angličtinu ani přírodní vědy, nevyznají se v technologiích a neobstojí v moderním světě. Státní maturitu jich složí jen zhruba 14% a na vysokých školách tvoří charedim pouhých 10% studentů. Předchozí vláda, v které ultraortodoxní strany nebyly, podmínila státní příspěvky jejich školám povinností vyučovat světské předměty, ale současný kabinet tuto podmínku zrušil. Předseda Jednotného judaismu Tóry Jicchak Goldknopf nedávno prohlásil, že „ultraortodoxní děti nemají ze světských předmětů žádný prospěch“.
Aby charedim nepřivodili pád vlády, kabinet je zahrnul horentními dotacemi. Rozpočet na roky 2023–2024 jim vyčlenil rekordní tři a tři čtvrti miliardy dolarů, ale ani to jim nestačilo. Premiér Binjamin Netanjahu jim tak nakonec přidělil dalších 68 milionů dolarů na stipendia studentů ješiv, náboženských škol, a ta tak budou o polovinu vyšší než doposud. Charedim pobírají sociální dávky, příspěvky na bydlení, přídavky na děti a platí nižší daně z nemovitostí. Tak ideální podmínky k náboženskému studiu židé nikdy v dějinách neměli.
Proti tak obrovským částkám bez povinnosti vyučovat světské předměty protestovalo v dopise vládě 280 předních izraelských ekonomů. Podle nich hrozí, že Izrael se brzy „promění v rozvojovou zemi, kde se značná část obyvatel nedokáže uživit, protože budou postrádat základní schopnosti nutné k životu v 21. století“. Polovině dětí v Izraeli se dostává vzdělání na úrovni zemí třetího světa. A protože charedim jen studují a nepřispívají do rozpočtu, nebude podle ekonomů stát schopen poskytovat svým obyvatelům kvalitní zdravotnictví, školství, dopravu ani sociální péči a do roku 2065 bude nucen zvýšit přímé daně pracujícím Izraelcům o 16%, aby se deficit rozpočtu neprohluboval.
Ekonomy podpořil i izraelský nositel Nobelovy ceny za biochemii Aron Ciechanover. Připomněl, že například prestižní izraelská univerzita Technion dostává od státu pouhých 300 milionů dolarů ročně a veškeré izraelské vysoké školství necelé tři a půl miliardy dolarů. Ultraortodoxní školy s výhradně náboženskými předměty však získaly skoro tři a tři čtvrtě miliardy, přestože financují „přípravu statisíců dětí na život ve středověku, které budou v pozdějším životě závislé na pomoci druhých“, zdůraznil Ciechanover.
Obří dotace pro charedim znepokojují i ministerstvo financí, které varovalo před stále se prohlubujícím schodkem rozpočtu. Ministr Becalel Smotrič dokonce hrozil odchodem z vlády, jestli charedim požadované peníze dostanou. Nakonec dostali o něco méně, než chtěli, a z vlády nikdo neodešel.
Dalším kontroverzním ústupkem Netanjahua náboženským partnerům bylo rozhodnutí odebrat část zisků z daní z nemovitostí prosperujícím městským samosprávám a přerozdělit je těm chudým, ultraortodoxním, které si na sebe nevydělají. Bohatší města prohlásila, že neuposlechnou a napadnou rozhodnutí u Nejvyššího soudu, a v celém Izraeli proběhly stávky a protesty.
Výsledkem stávajícího rozpočtu s vysokými dotacemi pro komunitu charedim bude ještě menší motivace jejích mužů k práci. Pomoc státu se neustále zvyšuje a financují to obyčejní Izraelci ze svých daní. Předseda opoziční strany Existuje budoucnost Jair Lapid vládu obvinil, že „rozdává daně od obyčejných lidí ultraortodoxním židům, aby nemuseli pracovat“.
Protivládní demonstranti tak získali další důvod k protestům. Proti zlepšování životní úrovně neproduktivní části obyvatel na úkor pracujících lidí místo toho, aby vláda řešila vysoké životní náklady a sílící inflaci, protestovaly tisíce Izraelců. A další téma demonstrací teprve přijde, až bude kabinet schvalovat rozšíření všeobecně odmítaných výjimek z povinné vojny pro ultraortodoxní mladíky.
Gita Zbavitelová, ČRo Plus
Mistrem Euroleague je Real Madrid
Hlavně jsme sledovali hru Maccabi, který letos postoupil do playoffs. To byl velký úspěch.
V playoff hrál Maccabi s AS Monaco, na zápasy nakonec prohrál 2:3 a do Final 4 nepostoupil, ale s hrou MTA jsme byli spokojeni. Maccabi dne 25.4. v Monaku hrál výborně, vyhrál 79 : 67. Druhý zápas také v Monaku se hrál dne 27.4. Monaco chtělo samozřejmě vyrovnat sérii na 1:1. Má výborný útok a tentokrát ani vynikající obrana Maccabi nezabránila porážce 74:86. Třetí zápas se hrál v Tel Avivu a byla to také prohra 78:83. Málokdo věřil, že se Maccabi vzpamatuje a že 4.zápas VYHRAJE. Csaba Molnár skoro plakal, ale stal se zázrak. Maccabi – Monaco 104:69, takový výsledek NIKDO nečekal. S tímto úžasným výsledkem byli spokojeni nejen diváci.
Stav utkání byl tedy vyrovnán na 2:2, ale poslední a tedy rozhodující zápas v Monaku 10.5.2023 skončil prohrou Maccabi a Monaco postoupilo do Final 4, kam postoupili také Pireus, Real Madrid a Barcelona.
Pireus hrál s Monakem 76:62 a Real s Barcelonou 78:66.
O 3.místo: Monaco porazilo Barcelonu a souboj o 1.místo vyhrál o jediný bod Real Madrid, který porazil Pireus 79:78. Bylo to třetí vítězství Realu v této soutěži po letech 2015 a 2018.
Izraelský premiér opět odložil reformu Nejvyššího soudu
Když v Izraeli začala před měsícem pod záštitou prezidenta Jicchaka Herzoga jednání vládní koalice s opozicí o řešení sporné reformy Nejvyššího soudu, členové strany Likud premiéra Binjamina Netanjahua tvrdili, že jestli nebude nalezen kompromis do konce parlamentních prázdnin, předloží vláda Knesetu svůj návrh ve stávající podobě. Parlamentní prázdniny skončily v pondělí, ale reforma zatím na programu není.
Statisíce Izraelců však proti ní dál protestují; minulou sobotu, sedmnáctý týden demonstrací, jich bylo jen v Tel Avivu na 200 000. S reformou nesouhlasí ani Spojené státy, jejichž prezident kvůli ní dodnes nepozval Netanjahua do Bílého domu; odmítají ji i stovky záložních pilotů a členů operačních jednotek, agentura Moody’s kvůli ní snížila Izraeli rating a začínají se ozývat nesouhlasné hlasy i z Likudu. Popularita koaličních stran vytrvale klesá a průzkumy už několik týdnů ukazují, že současná vláda by se znovu k moci nedostala.
Jednoznačně vítězí opoziční Národní jednota Benyho Gance, která by dnes získala přes 30 mandátů, zatímco Likud až o šest méně, nejmíň od roku 2006. Výrazně oslabili i ultranacionalisté. Izraelci už také nechtějí za premiéra Netanjahua a dávají přednost Gancovi. Tři čtvrtiny respondentů si myslí, že Netanjahu nedělá svou práci dobře a nezvládá ani bezpečnost, a 45% dokonce soudí, že předchozí vláda byla lepší než ta současná. Tři čtvrtiny dotázaných by chtěly, aby vláda řešila naléhavější problémy než reformu, hlavně rostoucí životní náklady nebo inflaci.
Rozkol mezi Izraelci a protivládní protesty také vážně poškodily odstrašující sílu země. Reforma, která měla Netanjahuovi připravit cestu ke zrušení jeho soudního procesu kvůli korupci a podvodům, se pro něj proměnila v problém. Zdá se, že by ji nejraději zrušil, jenže v takovém případě by mohla padnout vláda. Netanjahu spadl do jámy, kterou si vykopal. Byl to on, kdo schvalování reformy pozastavil, aby dal šanci jednání s opozicí, a před začátkem letního zasedání Knesetu oznámil, že se reforma opět odkládá. Zdůvodnil to nutností schválit co nejrychleji rozpočet na letošní a příští rok. Jestli neprojde do konce května, vláda se automaticky rozpustí a budou nové volby.
Netanjahu si zadělal ještě na jeden problém. Slíbil svým ultraortodoxním vládním partnerům, že ještě před rozpočtem prosadí jejich návrh zákona, který studentům náboženských škol umožní, aby se dál vyhýbali povinné vojně. Tyto strany si už před lety prosadily výjimky, díky kterým ultraortodoxní mladíci na vojnu nemusí, přestože jinak je povinná pro všechny Izraelce i Izraelky. Nejvyšší soud však stávající zákon označil za diskriminační a neústavní a několikrát vládě určil termín, do kdy ho musí změnit, ale ke změně nikdy nedošlo. Teď zákon přestane platit na konci července a náboženské strany předkládají nový, kompromisní, který by však jejich mladíkům výjimky poskytoval dál, což se nelíbí ostatním Izraelcům.
Netanjahu však ultraortodoxním partnerům oznámil, že jejich zákon musí počkat, se slibem, že vláda požádá Nejvyšší soud o další prodloužení toho stávajícího. Náboženské strany se velmi rozhněvaly a jeden jejich poslanec vyzval Netanjahua k demisi, protože nedrží slovo. A uskupení Svaz Izraele, které je součástí strany Šas a má v Knesetu čtyři poslance, prohlásilo, že z vlády odejde, jestli Netanjahu slovo nedodrží. Bez jejích čtyř mandátů by kabinet ztratil většinu.
Mezitím dál probíhají rozhovory o kompromisním zmírnění navrhované reformy Nejvyššího soudu, ale nikam nevedou.
Jak to s ní dopadne, je zatím ve hvězdách. Jisté je momentálně jen to, že reforma na program Knesetu minimálně do konce května nepřijde, protože se bude řešit rozpočet. Proslýchá se, že Netanjahu bude reformu odkládat, dokud to půjde. Jedna poslankyně Likudu dokonce nedávno prohlásila, že reforma je definitivně „mrtvá“. Izraelci však proti ní budou nepochybně dál protestovat a Netanjahu bude hledat kreativní způsoby, jak udržet vládu pohromadě.
Gita Zbavitelová, ČRo Plus
Íránsko-izraelské vztahy kdysi a dnes
V uplynulém týdnu navštívil Izrael vzácný host – syn svrženého íránského šáha, korunní princ Kýros Rezá Pahlaví. Přijal ho premiér Binjamin Netanjahu i prezident Jicchak Herzog. Princ sice v Íránu nejspíš nikdy vládnout nebude a zůstane v exilu ve Spojených státech, ale bylo to krásné gesto – o to víc, že se zúčastnil pietní akce na památku obětí holokaustu o svátku Jom ha-šoa v památníku Jad Vašem v Jeruzalémě, a dokonce zajel vyjádřit soustrast rodině tří Izraelek zavražděných nedávno palestinskými teroristy. Zdůraznil, že současná islámská republika nereprezentuje obyčejné Íránce, z nichž většina chová k Izraeli sympatie. A zatímco íránský prezident Ebráhím Raísí hrozil Izraeli, že srovná se zemí Tel Aviv a Haifu, navštívil Pahlaví v Jeruzalémě Zeď nářků.
Jeho návštěva byla nostalgickou připomínkou časů dávno minulých, kdy byly vztahy mezi Íránem a Izraelem velmi vřelé a plodné.
Šáhův syn připomněl, že Íránce a Židy pojí pouta stará mnoho staletí. Vypráví o nich už Kniha Ester, v níž židovská hrdinka zabrání vyhlazení Židů v Persii v šestém století př. n. l., a o životě tamějších Židů se v Bibli zmiňují i proroci Izajáš, Daniel, Ezdráš, Nehemjáš nebo Letopisy. Perský král Kýros II. propustil Židy z babylonského zajetí a dovolil jim znovu vybudovat zničený Chrám.
Nová kapitola vztahů mezi Státem Izrael a novodobým Íránem se otevřela za vlády prozápadního šáha už v 50. letech minulého století, kdy byl Írán sice zkorumpovanou zemí potlačující násilím odpor svých obyvatel, ale i moderním státem, kde ženy nosily minisukně či šortky. Byl po Turecku druhou zemí s muslimskou většinou, která uznala Stát Izrael už v roce 1950, i když kvůli tlaku odpůrců šáhovy prozápadní politiky jen de facto. Přesto spolu obě země udržovaly čilé vztahy, například v oblasti hospodářské, zemědělské nebo lékařské. Izrael do Íránu vyvážel spoustu zboží a Teherán mu dodával velké množství ropy a využíval jeho ropovodu od Rudého moře ke Středozemnímu k dodávkám této suroviny do Evropy. Existovala přímá letecká linka z Tel Avivu do Teheránu a Izraelci spolupracovali s Íránem i vojensky. Především však rozvíjeli zpravodajské vztahy.
Izrael, Írán a Turecko, které spojoval pocit ohrožení arabskými státy, založily už v 50. letech alianci zvanou Trojzubec, v jejímž rámci si předávaly zpravodajské informace. Zástupci těchto tří zemí se v letech 1958–1968 scházeli až dvakrát měsíčně v Tel Avivu, Teheránu a Ankaře. Mosad si vztahy s Íránem nesmírně pochvaloval; podle něj byly mnohem intenzivnější než s Tureckem. Izraelci pro své íránské kolegy vyvíjeli moderní systémy odposlouchávání telefonů, předávali jim vyspělé přístroje vlastní i západní výroby a učili je s nimi zacházet. Poskytovali jim také výcvik v oblasti osobní ochrany, především šáha. Renovovali jim letadla, a dokonce se podle archivních materiálů podíleli na vytváření íránské propagandy proti egyptskému prezidentu Násirovi. Spolupracovaly i armády obou zemí a jen v letech 1968 až 1972 prodaly izraelské zbrojovky Teheránu zbraně a vysílačky za více než 50 milionů dolarů.
Izraelci se také účastnili některých íránských operací a naučili Íránce řadu sledovacích metod. Zpravodajské služby obou zemí podnikaly společné akce proti Sovětům a Arabům, často i s finančním přispěním americké CIA, kterou Izrael přesvědčil o obrovském přínosu této spolupráce. Šáh dokonce Izraelcům dovoloval, aby z jeho území prováděli operace proti arabským státům. Šáh sice nikdy nenavštívil Izrael, ale do Íránu přijela v roce 1972 premiérka Golda Meirová a dva roky nato její nástupce Jicchak Rabin.
Mosad íránského šáha opakovaně varoval před rostoucí nespokojeností obyvatel a sílícím vlivem islámského duchovního Rúholláha Chomejního, který pobýval v zahraničí, ale marně; podle záznamů Mosadu žil šáh ve svém vlastním světě a o skutečné situaci v zemi toho moc nevěděl. Z Íránu s rodinou utekl až těsně před islámskou revolucí v roce 1979.
Vzájemné vztahy ochladly až po ní, ale ne hned – Izrael až do roku 1988 pomáhal Íránu v jeho válce proti Iráku a dodával mu zbraně. Zničil také irácký jaderný reaktor Osirak, o což se před ním neúspěšně pokusili i Íránci.
Islamistický režim postupně nahradil užitečné vztahy s Izraelem zarytou nenávistí. Chomejního nástupce v nejvyšší funkci Alí Chameneí nazval Izrael v roce 2000 „rakovinným nádorem“ a íránští představitelé začali židovskému státu vyhrožovat „vymazáním z mapy“. Boj proti němu pak získal nový rozměr po vypuknutí občanské války v Sýrii v roce 2011, v níž Teherán spatřil příležitost boj proti Izraeli rozšířit a zdokonalit. Dnes spolu obě země vedou neoficiální urputnou válku – Írán k útokům na Izrael vyzbrojuje a štědře financuje své spojence, libanonské hnutí Hizballáh a palestinský Hamás a Islámský džihád, a vyrábí jadernou zbraň, a Izrael se mu v tom snaží zabránit všemi prostředky.
Podle izraelských zpravodajských zdrojů se po šáhově útěku v lednu 1979 íránský premiér Šápúr Bachtijár obrátil na Mosad s žádostí o likvidaci Chomejního v Paříži. Mosad to údajně dlouho zvažoval, ale nakonec odmítl. Kdyby to byl udělal, dějiny by se ubíraly úplně jiným směrem.
Gita Zbavitelová, ČRo Plus
V Evropské lize basketbalu se bude hrát playoffs
První kolo ze 34 kol se hrálo ve dnech 6. a 7.10.2022 a my jsme tehdy doufali, že Maccabi Tel Aviv se po 34 kolech umístí nejhůř na 8. místě a bude tedy hrát playoffs. Nakonec skončil Maccabi pátý.
V playoffs hraje 1. s 8., 2. se 7., 3. s 6. a 4. s 5.
Konečný stav prvních osmi klubů po 34. kole: 1. Pireus, 2. Barcelona, 3. Real Madrid, 4. AS Monaco, 5. Maccabi Tel Aviv, 6. Partizan Bělehrad, 7. Žalgiris Kaunas, 8. Beko Istanbul.
Playoffs A: Pireus – Beko Istanbul, B: AS Monaco – Maccabi Tel Aviv, C: Real Madrid – Partizan Bělehrad, D: Barcelona – Kaunas
Hraje se systémem „best of 5“, tedy na 3 výhry. MTA hraje 25.4. v Monaku. Druhý zápas také v Monaku se bude hrát dne 28.4.,
Doma hraje Maccabi 3. utkání s Monakem a pokud to bude nutné, tak též 4. zápas se bude hrát 4. 5. v Tel Avivu.
V případě 3 výher bude Maccabi hrát semifinále A s vítězem playoffs A.
Útoky na Izrael narůstají. Irán posiluje v Sýrii
Chaotická situace v Izraeli, kterou vyvolaly masové protesty proti chystané vládní reformě Nejvyššího soudu, povzbuzuje izraelské nepřátele ke stále troufalejším útokům. V posledních dnech napadli židovský stát teroristé z jihu i severu i v samotném Izraeli a v Sýrii se snaží posílit postavení Írán.
Probíhající ramadán se letos kryje s židovským svátkem Pesach, což většinou vede k palestinským násilnostem. Arabští výtržníci se v úterý zabarikádovali v mešitě Al-Aqsá na jeruzalémské Chrámové hoře s kameny a zápalnými láhvemi, aby mohli útočit na židovské návštěvníky před středečním začátkem Pesachu. Izraelská policie proto do mešity vnikla, aby jim v tom zabránila, a při potyčkách zatkla na 350 násilníků. To jako vždy muslimy pobouřilo a palestinská teroristická hnutí Hamás a Islámský džihád odpálila na Izrael šedesát raket. Ve čtvrtek došlo i k vzácnému útoku z Libanonu, odkud během třiceti minut vylétlo 34 střel, nejvíc za posledních sedmnáct let. Útok přišel z palestinských uprchlických táborů na rozkaz Hamásu, který si v Libanonu ve spolupráci s tamějším hnutím Hizballáh a Íránem už léta buduje raketové schopnosti. V arabských izraelských městech vypukly nepokoje a v pátek pokračovaly potyčky na Chrámové hoře. V tentýž den také Palestinci zabili dvě izraelské sestry a vážně zranili jejich matku v Jordánském údolí; nastříleli do nich 22 kulek. A v pátek v noci zabil izraelský Arab zahraničního turistu a sedm dalších zranil na přímořské promenádě v Tel Avivu.
Izrael provedl čtrnáct ničivých leteckých odvet na cíle Hamásu v Pásmu Gazy i jižním Libanonu a pro případ další eskalace povolal zálohy.
Hizballáh sice za žádnou z násilností nestojí, ale zřejmě má na svědomí neúspěšný březnový teroristický útok u izraelského Megida. Ten izraelské bezpečnostní složky velmi znepokojil, protože to bylo první narušení nepsané dohody o klidu zbraní od roku 2006.
Izraelští nepřátelé z protivládních protestů v Izraeli vyvozují, že se zhoršily jeho obranné schopnosti. To sice není pravda, ale zeslábla jeho odstrašující síla, jak upozornila i zpráva izraelské vojenské rozvědky. Generální tajemník Hizballáhu Hasan Nasralláh nedávno zadoufal, že „Izrael se nedožije osmdesátého výročí své existence“.
Stejně smýšlí i Írán; jeho nejvyšší duchovní vůdce Alí Chameneí v úterý prohlásil, že „sionistický režim zaniká rychleji“, než očekával. Teherán pokouší trpělivost izraelské armády v Sýrii, a ta tam proto v posledních týdnech stupňuje útoky.
I když se k nim Izrael většinou nehlásí ani je nekomentuje, byl to nepochybně on, kdo naposledy v úterý zaútočil na letiště v Damašku a syrskou leteckou základnu u Palmýry a zabil dva civilisty. Byl to už čtvrtý útok na íránské a proíránské cíle za necelý týden, osmý za uplynulý měsíc a desátý od začátku roku. Úterní rakety zaútočily poté, co Izrael nad svým územím zachytil íránský dron. Dva dny předtím byla terčem útoku syrská letecká základna Dabá nedaleko hranic s Libanonem, kde má posádku Hizballáh, o další dva dny dříve zabily v Damašku rakety dva členy íránských Revolučních gard a den předtím zasáhly v téže oblasti zbrojní konvoj a zranily dva syrské vojáky. Nejčastějšími cíli jsou civilní a vojenská letiště; v předchozích měsících byla dokonce vyřazena z provozu letiště v Aleppu a Damašku. Izrael likviduje i sklady vyspělých íránských zbraní a v březnu byly terčem jeho útoků v Sýrii vchody do podzemí, kde se vyráběly íránské rakety.
Írán zneužívá únorového zemětřesení v Turecku a Sýrii a pod zástěrkou dodávek humanitární pomoci postiženým převáží do Sýrie ve zvýšené míře zbraně pro své spojence, především Hizballáh – od začátku února tam vyslal přes tisíc konvojů, ale pomoc obětem katastrofy vezly jen některé.
Na syrských letištích také parkují drony Íránu a Hizballáhu, jejichž hrozba v poslední době znovu sílí. Satelitní snímky ukazují, že izraelské útoky ničí infrastrukturu, kterou drony používají, jako komunikační stanice nebo komunikační vozidla. Růst počtu dronů v Sýrii dokonce v březnu přiměl Izrael k povolení prodeje rušiček bezpilotních letounů Ukrajině, na kterou útočí íránské stroje zakoupené Ruskem.
Nepřátele Izraele povzbuzují i jeho špatné vztahy s Bidenovou vládou, která kritizuje jeho soudní reformu. Teherán z roztržky vyvozuje, že Američané Izraeli nepomohou s případným útokem na íránské jaderné továrny.
Další zneklidňující skutečností je pro Izrael sílící vojenská spolupráce Íránu s Ruskem. Moskva Teheránu za jeho drony slíbila bezprecedentní vojenskou podporu a v březnu s ním údajně podepsala smlouvu o prodeji vyspělých bojových stíhaček a výcviku íránských pilotů. Podle Rádia Svobodná Evropa Írán od Ruska očekává i bitevníky Su-35, systémy protiletecké obrany S-400, vojenský satelit a další výzbroj, ale zda je získá, není jisté.
Bezpečnostní situace Izraele se za Netanjahuovy vlády prudce zhoršila a uklidnění se zatím nerýsuje; ramadán pokračuje.
Gita Zbavitelová, ČRo Plus
Vyhlídky na úspěch jednání o zmírnění vládní soudní reformy v Izraeli nejsou velké
Představitelé izraelské vlády a opozice zahájili u prezidenta Jicchaka Herzoga jednání o kompromisním řešení sporné reformy Nejvyššího soudu, kterou prosazuje kabinet premiéra Binjamina Netanjahua. Žádná dohoda se však zatím nerýsuje.
Byl to nakonec právě Netanjahu, který překotné tempo schvalování návrhu ministra spravedlnosti Jariva Levina pozastavil, když protesty veřejnosti zesílily tak, že se situace začala vymykat kontrole. Na jednání však není moc času; Levin prohlásil, že když se strany na ničem nedohodnou, předloží Knesetu návrh reformy v současné podobě hned po parlamentních prázdninách koncem dubna.
Proti reformě, která má výrazně oslabit pravomoci Nejvyššího soudu, protestovaly dvanáct sobot po sobě statisíce lidí a nakonec i několikrát týdně a organizátoři svolali další i na prvního dubna, protože vládní ochotě ke kompromisu nevěří. Do demonstrací se zapojili i příznivci pravice nebo skupina radikálních fanoušků izraelského fotbalového klubu Bejtar, kteří začali napadat Araby a vyvolávat násilnosti. A minulou sobotu pohrozila největší odborová centrála Histadrut generální stávkou – teprve potom se Netanjahu odhodlal k pozastavení legislativního procesu.
V Izraeli snad už neexistuje žádná profesní skupina, která by vládní návrh reformy nekritizovala. K Netanjahuovu rozhodnutí dát šanci jednání s opozicí však nejvíc přispěl odpor armádních záložníků, zejména pilotů, kteří se odmítali účastnit důležitých vojenských cvičení. Obávají se, že by je reforma vystavila riziku trestního stíhání Mezinárodním trestním soudem, který by mohl tvrdit, že Izrael nemá žádný nezávislý orgán schopný zjednat spravedlnost. Rychle rostoucí počet záložníků, kteří odmítli sloužit, armádu zaskočil a náčelník generálního štábu Herci Halevi a ředitelé bezpečnostních služeb Šin Bet a Mosad varovali vládu, že chystaná reforma vážně oslabuje odstrašující sílu Izraele. Když ale vládu před bezpečnostními důsledky veřejně varoval ministr obrany Joav Galant a vyzval k pozastavení reformy, Netanjahu ho odvolal z funkce.
Izrael nemá psanou ústavu a suplují ji takzvané Základní zákony. Nemá ani Senát, jen jednokomorový Kneset, a Nejvyšší soud je tak jediným orgánem, který může napravovat legislativní chyby vlády a parlamentu. Většina Izraelců se shoduje, že Nejvyšší soud nějakou reformu potřebuje, ale ne takovou, která dá vládě neomezenou moc.
Netanjahu však musí reformu prosadit, aby měl volnou cestu ke zrušení svého trestního stíhání v soudním procesu, v němž je už třetím rokem souzen za korupci, podvody a zneužití důvěry. Bude proto při jednáních trvat na verzi, která vládě umožní Nejvyšší soud ovládat a zabrání mu v anulování plánovaného zákona o zrušení Netanjahuova trestního stíhání. Jeho nacionalističtí partneři zase nechtějí promarnit příležitost rozšiřovat židovské osady na Západním břehu. To vše ale samozřejmě nechce opozice, a tak bude dosažení kompromisu přijatelného pro všechny strany extrémně obtížné, či dokonce nemožné. Podle představitelů opozice, kteří se jednání u prezidenta zúčastnili, je dohoda nepravděpodobná, protože vláda údajně stále trvá na právu jmenovat členy Nejvyššího soudu. Pesimističtí jsou i odpůrci reformy – podle nejnovějšího průzkumu si 52% Izraelců nemyslí, že jednání něco přinesou, a 61% nevěří Netanjahuovi, že chce seriózně jednat o kompromisu.
Dohoda přijatelná pro opozici by také mohla přimět jeho ultranacionalistické partnery k odchodu z vlády, a ta by tak padla. Další volby by Netanjahu zřejmě už nevyhrál. Popularita jeho strany Likud prudce klesla a výrazně posílila opozice. Podle průzkumů tří televizních stanic by dnes Likud získal ve 120členném Knesetu jen 25 křesel a opoziční Národní jednota Benyho Gance by posílila na 23. A po mnoha letech, kdy Izraelci označovali za nejvhodnějšího premiéra Netanjahua, si jich dnes o 7% víc přeje v této funkci Gance.
Navzdory pozastavení reformy se nezlepšily ani napjaté vztahy s Američany. Prezident Joe Biden sice Netanjahua pochválil, ale vyzval ho, aby soudní reformu úplně zrušil, a novinářům řekl, že „v nejbližší době“ ho do Bílého domu nepozve. Netanjahu Bidenovu výzvu odmítl a připomněl mu, že „Izrael je suverénní země“. Izraelsko-americké vztahy poškozuje i ministr národní bezpečnosti Itamar Ben Gvir, který prohlásil, že Izrael „není hvězdou na americké vlajce“, nebo Netanjahuův syn Jair, arogantní náfuka, který ustavičně někoho uráží a musí pak platit soudem nařízené odškodné. Šíří dezinformace, lži a konspirační teorie, jako například že Bidenova vláda chce jeho otce svrhnout nebo financuje protivládní demonstranty.
Netanjahuovou prioritou však momentálně nejsou vztahy s Amerikou, ale prosazení soudní reformy. Když se vládě nebude líbit, jakým směrem se vyjednávání o kompromisu ubírá, mohou její poslanci stávající návrh reformy schválit v Knesetu během jediného týdne.
Gita Zbavitelová, ČRo Plus
Izrael anuloval zrušení čtyř židovských osad
Izraelská vláda tento týden prosadila v parlamentu zákon, který ruší legislativu z roku 2005 o vyklizení čtyř židovských osad na Západním břehu. Zanikly v témže roce v rámci jednostranného izraelského stažení z Pásma Gazy, které provedl tehdejší premiér Ariel Šaron. Nový zákon kabinetu Binjamina Netanjahua je vítězstvím pro ultranacionalistické koaliční partnery, prvním krokem k obnově zrušených osad a nebezpečným tahem s potenciálně neblahými důsledky. Navíc byl přijat pouhé dva dny poté, co Izrael na summitu s Palestinci v egyptském Šarm aš-Šajchu slíbil, že se zdrží akcí, které by mohly vyhrotit už tak dost výbušnou bezpečnostní situaci.
Ariel Šaron byl zpočátku velkým zastáncem budování osad na území Judska a Samařska, které Izrael obsadil v šestidenní válce. Časem však názor změnil a v roce 2003 navrhl jednostranně vyklidit Pásmo Gazy a čtyři osady Chomeš, Ganim, Kadim a Sa-Nur na Západním břehu, které byly vklíněny mezi palestinské vesnice. Panoval názor, že jejich zrušení uklidní násilnosti Palestinců. To se však nestalo a Šaron se nedočkal pochvaly ani za stažení z Gazy – většina zemí dodnes pásmo považuje za „okupované“, přestože tam už 18 let nežije jediný Izraelec. Navíc jsou důsledky Šaronova kroku tragické – Pásmo Gazy ovládli teroristé hnutí Hamás, kteří ohrožují Izrael raketami, zuřivě zbrojí, vštěpují školákům nenávist vůči Izraeli a usilují i o ovládnutí Západního břehu.
Jednostranná evakuace se však líbila Američanům a prezident George Bush za ni písemně uznal velké bloky osad na Západním břehu jako součást Izraele a slíbil, že Washington už v rámci očekávaného dvoustátního řešení nebude trvat na izraelském stažení k hranicím před šestidenní válkou v roce 1967, jak to dodnes požadují Palestinci. Bush vyjádřil naději, že se obě strany dohodnou na územních výměnách.
Izraelská pravice byla proti odchodu z Pásma Gazy a osad na Západním břehu. Vyklízení provázely intenzivní protesty, blokování příjezdových silnic, divoké potyčky odpůrců evakuace s vojáky, kteří měli osadníky odvézt, a srdceryvné scény plačících Izraelců, které vojáci násilím odnášejí z jejich domů a synagog. Nacionalisté považovali Šaronovo rozhodnutí za zradu, nespravedlnost a národní tragédii a nikdy se s ním nesmířili. Smutnou dohrou byla i demolice obřích skleníků v Pásmu Gazy tamějšími Palestinci na „oslavu“ izraelského stažení. Izraelci jim tyto dokonale vybavené skleníky nechali s tím, že Gazanům poskytnou bohatý zdroj obživy, ale Palestinci v nich rozkradli, co mohli, včetně vodních čerpadel a trubek, a zbytek nenávratně zničili, stejně jako funkční infrastrukturu nebo plodná pole.
Výjevy z evakuace vyvolaly celonárodní trauma. K rozladění mnoha Izraelců přispěla i neschopnost vlády najít pro vystěhované osadníky nové bydlení a práci. Dostali sice finanční odškodnění, ale trvalo to dlouho, a přestože se vyklizení týkalo jen asi devíti tisíc obyvatel jednadvaceti osad v Pásmu Gazy a čtyř na Západním břehu, až 60% z nich bydlela i po devíti letech v provizorních příbytcích. Ještě dva roky po vyklizení neměla více než polovina evakuovaných práci a většině klesla životní úroveň. Potíže s přesídlením a reintegrací několika tisíc evakuovaných osadníků ukázaly, jak je nerealistické očekávat, že by Izrael v rámci nějakého urovnání s Palestinci vyklidil větší část Západního břehu, kde dnes žije skoro půl milionu Izraelců.
Především ultranacionalisté nikdy nepřestali doufat, že se do vyklizených oblastí zase vrátí, a někteří dokonce dodnes věří, že budou znovu žít v Pásmu Gazy. Pravidelně se snažili do vyklizených osad na Západním břehu proklouznout a obnovit je; v Chomeši se neustále opakoval koloběh zakládání obytných jednotek a jejich demolic armádou. V roce 2007 navíc Nejvyšší soud zakázal Židům do Chomeše vstup, protože jde o půdu palestinských vlastníků.
O zrušení platnosti zákona o evakuaci z roku 2005 a porušení izraelského slibu Američanům rozhodlo pouhých 31 poslanců 120členného Knesetu, převážně z nacionalistických stran Náboženský sionismus a Židovská síla. Proti byla i řada koaličních zákonodárců a opozice k hlasování vůbec nepřišla.
Spojené státy nový zákon ostře kritizovaly. Dokonce si předvolaly izraelského velvyslance, což se moc často nestává, a řekly bez obalu, že jde o provokaci a porušení osmnáct let staré izraelsko-americké dohody i té nedělní z Šarm aš-Šajchu. Kritika přišla i z Jordánska, Evropské unie, OSN a samozřejmě od palestinské samosprávy.
Premiér Netanjahu byl proto nucen vydat prohlášení, že Izrael „nehodlá budovat nové osady“, ale není jasné, zda měl na mysli i ty čtyři zrušené.
Jejich obnova však zatím možná není a vyžaduje souhlas velení izraelské armády, který minimálně během probíhajícího ramadánu nepadne. Nový zákon však Izraelcům umožňuje do zrušených osad legálně vstoupit, což bylo dosud možné jen se souhlasem armády; a do Chomeše taky hned několik set nadšenců vniklo. Takové akce ovšem zvyšují pravděpodobnost útoků Palestinců a jejich střetů s osadníky. Zrušené osady leží nedaleko palestinských měst Dženín a Náblus, která jsou hnízdy radikálních ozbrojenců. Armáda bude proto muset rozmístit v oblasti stovky vojáků. Nový zákon také povzbudí osadníky k zakládání dalších ilegálních osad a už vůbec nepřispěje k uklidnění bezpečnostní situace, jak Izrael slíbil minulou neděli v Egyptě.
Gita Zbavitelová, ČRo Plus
Los čtvrtfinále evropských fotbalových soutěží
V Lize mistrů hrají ve čtvrtfinále 3 italské kluby: AC Milan, Inter Milan a SSC Neapol a 2 anglická mužstva: Manchester City a Chelsea Londýn. Dalšími jsou německý Bayern Mnichov, portugalská Benfica Lisabon a španělský Real Madrid.
Los dopadl takto: AC Milan – SSC Neapol, Real Madrid – Chelsea, Benfica – Inter a Manchester City – Bayern Mnichov. Hraje se 11.4. a 12.4, odvety 18. a 19. 4.2023.
Csaba Molnár doufal, že na sebe narazí 2 kluby z Milana, to tak nedopadlo, ale je tu alternativa – narazí na sebe 2 italská mužstva.
Evropská liga: 13.4. se hrají všechny zápasy: Juventus Turin – Sporting Lisabon, Manchester United – Sevilla FC, Feyenoord Rotterdam – AS Řím, Leverkusen – Saint Galloise.
V Konferenční lize Slovan Bratislava prohrál bitvu s Basilejí na pokutové kopy a tak los určil tyto dvojice: Lech Poznan – Fiorentina, Gent – West Ham, Anderlecht – Alkmaar, Basilej – Nice. Hraje se také jako v Evropské lize ve čtvrtek 13.4.2023.
Náš tip pro CL tedy Champions League: postoupí Real Madrid, Manchester City a oba kluby z Milana AC a Inter. Pokud to tak dopadne, tak se splní přání Csaby Molnára, v semifinále se utká AC Milan s Interem.
