Domů
Izraelci a Palestinci v roce 2022
Izrael zažil rušný rok – přišel o vládu a získal novou a řešil vlnu teroristických útoků.
Bezpečnostní situace je nejhorší za nejméně posledních šest let. Palestinští teroristé zavraždili na jaře devatenáct Izraelců, a armáda proto v dubnu zahájila velkou operaci s cílem pozatýkat podezřelé z terorismu na Západním břehu.
Vypukl však ozbrojený odpor, který nemá daleko k intifádě. Při přestřelkách s vojáky zemřelo na 160 Palestinců, dalších 2500 bylo zatčeno a palestinské útoky si vyžádaly dalších dvanáct izraelských životů. Celkem jednatřicet mrtvých Izraelců je nejvíc za posledních osm let.
Vláda národní jednoty Naftaliho Beneta a později Jaira Lapida postupně ztrácela většinu v parlamentu, až se koncem června rozpustila a vyhlásila páté předčasné volby za necelé čtyři roky. Přesto byla úspěšná. Obyvatelé jižního Izraele zažili nejklidnější rok za mnoho let, protože kabinet odradil vládce Pásma Gazy, teroristický Hamás, od provokací i raketových útoků. A když v srpnu začal izraelská města ostřelovat Islámský džihád v odvetě za likvidaci svého velitele a odpálil za tři dny na Izrael 1200 raket, Hamás se nepřipojil.
Izrael pokračoval ve stínové válce proti vojenské přítomnosti Íránců v Sýrii i jejich jadernému programu na íránské půdě. Zlikvidoval nejméně osm vědců jaderného a zbrojního programu a členů Revolučních gard s ním spojených, v Sýrii zničil obrovské množství íránské výzbroje pro libanonský Hizballáh a provedl řadu sabotáží íránských jaderných továren. Rozmluvil Američanům špatnou staronovou dohodu o omezení íránského jaderného programu a jednání už několik měsíců nepokračují. Joe Biden nedávno řekl, že dohoda je „mrtvá“. Vláda také zlepšila vztahy s Američany, Evropskou unií, Egyptem a Jordánskem, které byly za dřívějšího premiéra Binjamina Netanjahua velmi napjaté.
Celý rok se Izrael snažil jednoznačně nepodpořit Ukrajinu proti ruské agresi, aby nerozhněval Kreml, který mu toleruje útoky na íránské pozice v Sýrii. Kyjev opakovaně žádá o izraelské zbraně, ale Jeruzalém mu je odmítá dodávat. Když ale Moskvě začal pomáhat Írán dodávkami ozbrojených dronů,
začal Jeruzalém prostřednictvím NATO poskytovat Ukrajincům zpravodajské informace.
Listopadové volby vyhrála Netanjahuova strana Likud. Jeho blok získal spolu s ultrapravicovými, ultraortodoxními a nacionalistickými spojenci většinu 64 hlasů ve 120členném Knesetu, ale sestavit vládu bylo těžší, než Netanjahu čekal. Aby se vrátil do premiérského křesla, musel vyhovět řadě kontroverzních požadavků svých partnerů a prosadit zákony, které posilují pravomoci radikálních ministrů a oslabují demokracii. Izrael teď bude mít ejextremističtějšívládu v historii země. Palestinci byli v uplynulém roce stále nespokojenější s předsedou samosprávy Mahmúdem Abbásem. Jeho odchod si dnes přejí tři čtvrtiny z nich a 80% považuje samosprávu za zkorumpovanou instituci. Vzhledem k Abbásově pokročilému věku a chatrnému zdraví také sílí boj o moc. Objevil se však jeho
možný nástupce – Abbás jmenoval generálním tajemníkem Organizace pro osvobození Palestiny, jímž byl do té doby sám, Husajna al-Šejcha. Ten se však těší minimální podpoře Palestinců, a protože po Abbásově odchodu nepochybně vypukne násilí, nemá pozici ani trochu jistou. Samospráva v uplynulém roce zaznamenala jen jediný úspěch – zlepšily se její vztahy s americkou vládou Joea Bidena, které byly za jeho předchůdce Donalda Trumpa velmi špatné. Biden dokonce Palestincům obnovil finanční pomoc, kterou jim Trump zastavil.
Mírová jednání už mnoho let neprobíhají a k žádným se ani neschyluje. Palestinci jsou frustrovaní z nedostatku vyhlídek do budoucna a radikalizují se. Bezprecedentních 56% dnes podporuje ozbrojený boj proti Izraeli a 70% už nedoufá, že někdy budou mít vlastní stát.
Jak Izraelci, tak Palestinci vstupují do roku plného obav. Netanjahuovi ministři prosazují mnohem radikálnější postup proti Palestincům a podporují rozšiřování izraelských osad na Západním břehu i jeho anexi. Na palestinské straně zase vznikají nové ozbrojené skupiny odhodlané útočit na vojáky, osadníky i izraelské civilisty.
Gita Zbavitelová, ČRo Plus
Izrael má nejradikálnější vládu v historii země
Izraelská vláda, šestá premiéra Binjamina Netanjahua a nejradikálnější v dějinách země, je konečně na světě. Její vznik byl mnohem složitější, než si Netanjahu představoval. Přestože má ve 120členném Knesetu většinu 64 hlasů, musel splnit řadu kontroverzních požadavků svých pěti koaličních partnerů, dát jim bezprecedentní pravomoci, a dokonce změnit zákony. A protože všichni vědí, že Netanjahu nedrží slovo, trvali jeho spojenci na tom, aby byly požadované zákony schváleny ještě před podpisem koaličních smluv.
Jeden rozšiřuje pravomoci ministra nového resortu národní bezpečnosti, předsedy extremistické strany Židovská síla Itamara Ben Gvira, podřizuje mu dosud nezávislou policii a svěřuje mu pohraniční policii, která řeší palestinské nepokoje na Západním břehu.
Druhá přijatá legislativa mění ústavu, které se v Izraeli říká Základní zákon. Vůdce ultranacionalistické strany Náboženský sionismus Becalel Smotrič se teď může stát takzvaným „nezávislým ministrem v rámci ministerstva obrany“. Coby jakýsi „ministr osadníků“ bude dohlížet na civilní záležitosti v oblasti C pod izraelskou správou na Západním břehu, kde dnes žije skoro půl milionu Izraelců a na 300 000 Palestinců. Bude povolovat či zamítat tamější izraelskou i palestinskou výstavbu a moci demolovat palestinské domy i rozšiřovat osady. Smotrič je zastáncem anexe Západního břehu a Netanjahu mu
kromě jiného musel slíbit, že vláda do dvou měsíců uzná všech skoro sto ilegálních židovských osad.
Ministrem obrany se stal zkušený bývalý velitel Jižního velení armády, Joav Galant z Likudu, ale rozdělení pravomocí je nejasné. Smotrič bude zároveň dva roky i ministrem financí. Další změna ústavy umožnila vstup do vlády předsedovi ultraortodoxní strany Šas Arjemu Derimu, který byl odsouzen za neplacení daní k podmíněnému trestu, takže do politiky nesměl. A jiný ústavní zákon zrušil
zákaz kandidovat do parlamentu stranám, které „podněcují k rasismu nebo nesouhlasí s definicí Izraele jako demokratického státu“. Podle předsedkyně levicové Strany práce Merav Michaeli by tak teď mohl do Knesetu kandidovat i teroristický Hamás.
Ve vládě usedne rekordní počet ministrů, kteří měli problémy se zákonem. Itamar Ben Gvir, jenž bude řídit policii, byl odsouzen za podněcování k rasismu a podporu teroristické organizace, byl několikrát obviněn z nenávistných projevů vůči Arabům, a dokonce vyhrožoval smrtí premiérovi Jicchaku Rabinovi, kterého pár dní nato zavraždil jiný izraelský extremista. Arje Deri, který je stále v podmínce, má za sebou i 22 měsíců vězení za korupci, ale teď bude řídit resorty vnitra a zdravotnictví najednou, a za dva roky dokonce ministerstvo financí.
Becalel Smotrič byl tři týdny vězněn za maření izraelské evakuace z Pásma Gazy a zatčen kvůli plánování teroristického útoku. A v neposlední řadě probíhá už dva a půl roku soud s premiérem Binjaminem
Netanjahuem kvůli obvinění z korupce a dalších přečinů. Neméně znepokojivé je i to, co musel Netanjahu svým partnerům slíbit: nacionalistům rozšiřování osad, anexi Západního břehu a uzákonění trestu smrti pro palestinské teroristy a ultraortodoxním stranám Šas a Jednotný judaismus
Tóry zase zvýšení rozpočtu pro náboženské školy nebo zdvojnásobení státních přídavků pro jejich studenty. Ultraortodoxní strany také požadují plošné zrušení povinné vojny pro náboženské studenty a uzákonění práva nepracovat a pouze studovat Tóru, což by povážlivě zatížilo vládní rozpočet finanční podporou nepracujících mužů. Netanjahu náboženským stranám rovněž slíbil posílení ortodoxního judaismu, možnost segregace mužů a žen na veřejných shromážděních a plážích a komisi, která posoudí zpřísnění zákona o přistěhovalectví. Koaliční smlouvy obsahují i slib přijetí zákona, který umožní
odmítnout službu z důvodu „náboženského přesvědčení“ – hotely tak nebudou muset ubytovat homosexuály, Araby nebo ženy, obchody je nebudou muset obsloužit a pomoc jim bude smět odmítnout i lékař. Přesto se stal předsedou Knesetu homosexuál Amir Ochana z Likudu, který se svou orientací netají.
Ultraortodoxní strany žádají i zákaz sobotních fotbalových zápasů, zrušení pochodů homosexuálů, či dokonce zastavení výroby a dodávek elektřiny v sobotu, ale to aspoň není v koaličních dohodách.
Všechny strany se navíc shodly, že provedou soudní reformu. Kromě jiného chtějí oslabit Nejvyšší soud zrušením nadřazenosti jeho verdiktů nad rozhodnutími Knesetu. Pokud se tak stane a Kneset zruší Netanjahuovo trestní stíhání, nebude to Nejvyšší soud už moci anulovat.
Hlavními úkoly, které si Netanjahu vytyčil, je zastavení íránského jaderného programu, rozvoj infrastruktury a obnova bezpečnosti v zemi. Vládní prohlášení slibuje i snížení vysokých cen, výstavbu bytů, boj proti vysoké zločinnosti v arabské společnosti nebo udržení statu quo na náboženských
místech; tedy i na jeruzalémské Chrámové hoře.
Kritici nové vlády varují, že radikální postup jejích členů vyvolá novénapětí, ještě víc zradikalizuje Palestince a povede ke zvýšenému násilí. Jestli extremisté v kabinetu prosadí své plány, zhorší se přátelské vztahy s Evropskou unií, arabskými spojenci i Washingtonem, jehož pomoc Netanjahu potřebuje proti Íránu a který je nejštědřejším finančním dárcem Izraele. Rasisté ve vládě
budou vodou na mlýn protiizraelských aktivistů, kteří budou o to víc tvrdit, že Izrael porušuje mezinárodní právo.
Splněním požadavků koaličních partnerů Netanjahu oslabil vlastní pravomoci, přestože stále prohlašuje, že má otěže pevně v rukou. Jakmile se pokusí některého z radikálů omezovat, může o svou vládu přijít.
O osud izraelské demokracie se bojí 82% Izraelců, kteří Netanjahuův blok nevolili, ale i 41% jeho voličů, a někteří dokonce soudí, že demokracie zažívá nejhlubší krizi za 74 let existence Státu Izrael. Přesto se preference nezměnily.
Podle nejnovějšího průzkumu deníku Maariv by dnes volby opět vyhrál Likud a strany nové vlády by měly v Knesetu stejnou většinu jako teď.
Gita Zbavitelová, ČRo Plus
Jak se dotknout srdce. Vzpomínání na židy z Vysokého Mýta
Studenti na jevišti připomínají osudy místní židovské komunity
Východní Čechy, Pardubicko vzpomínají své židovské spoluobčany. Je tomu 80 let, co v této části naší
země dostávaly rodiny předvolání do transportů, které je odvezly do koncentračních táborů, nejprve
většinou „jen“ do Terezína, pak dále do dalších hrůz. Jedním z nich z Vysokého Mýta odjela i naše
rodina, můj táta, jeho bratr a jejich maminka.
Z těch odvlečených lidí se vrátila jen hrstka. Mezi ty, kterým se poštěstilo přežít, byl i můj táta.
K tomuto smutnému výročí mě pozvalo Regionální muzeum ve Vysokém Mýtě na vzpomínkovou
pietní akci do místního M klubu.
Studenti zdejšího gymnázia, kde studoval můj táta i jeho bratr František, sestavili pásmo formou
divadelního představení o životě čtyř židovských rodin. Byla to jejich tvorba, sestavili scénář, vybrali
herce, stvořili scénu, vybrali hudbu, vše nacvičili. Věnovali tomu neuvěřitelné množství času, dali do
toho svoji mladou duši, svůj entuziasmus a své jasné postoje rezonující celým pásmem. A stvořili
úžasnou věc.
Po jevišti se procházela moje babička Hana Frischmannová , kupovala látku na kalhoty pro Františka,
Jiří se trápil s hebrejským textem pro Bar micva a oba si žili svůj studentský a klukovský život. Adlerovi
prožívali starosti s předčasným úmrtím tatínka a manžela, ale i radosti ze svatby Haničky. U Vohryzků
maličká Hanička, peče s babáčkem, jak říkala své babičce. Pickovi v poklidu žili u Choceňské věže a
vedli svůj obchod s likéry.
Dotýkalo se srdce slyšet dobrý den paní Frischmannová a co kluci, to víte, rostou jako z vody. A to vše
se odehrávalo v Litomyšlské ulici téměř proti domu, ve kterém naše rodina bydlela, odkud kluci
vybíhali ven, do školy, do skautu a kam se do bezpečí domova vraceli. To vše do osudného
prosincového dne roku 1942, kdy za sebou zavřeli dveře a František a Hana Frischmannovi se už nikdy
nevrátili. Vyhnáni a vyvražděni byli Adlerovi, Pickovi, jen Haničce se vrátil babáček.
A najednou se Hana Frishmannová zase procházela Litomyšlskou ulicí, šla na náměstí, nakupovala,
Adlerovi domlouvali svatbu, Vohryzkovi si zpívali, Pickovi se věnovali obchodu a Eva Koudelová se
zakoukala do jejich Karla.
Všechny ty rodiny, ti jednotliví lidé se v mém srdci probudili z dlouhého spánku. Studenti
deportované a povražděné Židy vrátili domů do Vysokého Mýta.
Věra Dvořáková
Dcera přeživšího Jiřího Fraňka /Frischmana/
Al-Džazíra žaluje Izrael u Mezinárodního trestního soudu
Mezinárodním trestním soudem většinou vyhrožují Izraeli Palestinci, kteří
už podali řadu podnětů k vyšetřování, ale teď se připojila také katarská televizní
stanice Al-Džazíra.
Tento týden požádala tribunál o vyšetření údajné vraždy své americko-
palestinské reportérky Širín Abú Achlech. Ta zemřela v květnu v palestinském
městě Dženín na Západním břehu, kde sledovala bezpečnostní operaci izraelské
armády proti Palestincům podezřelým z terorismu. Ozbrojenci na vojáky útočí a
při akcích, které armáda provádí už od jara, dochází k divokým přestřelkám. V
jedné takové se ocitla i palestinská novinářka a přišla o život.
Palestinci tehdy kategoricky odmítli, že by ji zabila jejich střela, a
prohlásili, že ji zavraždili Izraelci, dokonce prý „úmyslně“. Zabavili kulku, a
přestože Izraelci začali incident vyšetřovat, palestinská samospráva s nimi
odmítla spolupracovat a střelu jim vydat. Izraelské vyšetřování proto proběhlo
bez potřebných důkazů, ale i tak nakonec připustilo, že novinářku mohla trefit
zbloudilá kulka izraelského vojáka. Armáda však odmítla tvrzení, že šlo o
úmysl, a zdůraznila, že bez smrtící střely nelze vinu jednoznačně určit.
Al-Džazíra údajně tribunálu předložila nový důkaz o izraelské vině
v podobě videonahrávky, na které prý izraelský voják záměrně střílí na skupinu
reportérů, kde stojí i novinářka. Právní zástupce Al-Džazíry Rodney Dixon
Izrael obvinil ze systematického tažení proti katarské stanici, kam podle něj
patřilo i loňské izraelské bombardování výškového domu v Gaze, kde se
nacházely i kanceláře Al-Džazíry. Nikdo při něm nezahynul, protože Izrael
všechny obyvatele budovy předem varoval a dal jim celou hodinu na evakuaci.
Důvodem zničení domu samozřejmě nebyla katarská televize, ale skutečnost, že
v ní měl Hamás velitelství vojenské rozvědky. Používal novináře jako lidské
štíty stejně, jako využívá škol, nemocnic nebo mešit. To tehdy potvrdila i řada
zahraničních novinářů, kteří o konfliktu informovali přímo z Gazy.
Oficiální stížnost k Mezinárodnímu trestnímu soudu podala v září i rodina
Širín Abú Achlech, ale tribunál dodnes nerozhodl, zda se jí bude zabývat.
Mezinárodní trestní soud nemůže vyšetřovat žádný stát, který má
nezávislé a funkční soudnictví, a je tak schopen zjednat spravedlnost sám. Izrael
funkční soudnictví má – alespoň do nástupu nové vlády – a incident nejen řádně
vyšetřil, ale dokonce za něj víceméně přiznal vinu. A i když za něj nebyl nikdo
potrestán, protože izraelští vyšetřovatelé neměli k dispozici všechny důkazy,
vyšetřování proběhlo a nebylo první – armáda vyšetřuje přehmaty vojáků
relativně často a řadu jich za smrt Palestinců potrestala vězením. Nikdo tak
nemůže říct, že izraelské soudnictví nefunguje. Izrael navíc není signatářem
Římského statutu, který tribunál založil, ale ten prohlásil, že má jurisdikci nad
Západním břehem a Pásmem Gazy, protože v roce 2015 oficiálně uznal za svůj
členský stát neexistující Palestinu.
A tak hlavní žalobkyně tribunálu Fatou Bensouda z Gambie vloni zahájila
vyšetřování Izraele, nečlenského státu s funkčním soudnictvím, kvůli údajným
„válečným zločinům“ při odvetné operaci za ostřelování teroristickým Hamásem
v Pásmu Gazy v roce 2014, pohraničním provokacím Hamásu z roku 2018, kdy
prý Izrael používal „nepřiměřenou sílu“, a kvůli výstavbě a existenci židovských
osad. Bensouda stanovila začátek zkoumání po 13. červnu 2014. Kdyby zašla
hlouběji do minulosti, musela by vyšetřit i brutální vraždu tří izraelských
teenagerů členy Hamásu, k níž došlo právě v onen den, a to by pak musela
odsoudit Palestince.
Bensoudě loni v červnu vypršel mandát a po ní do funkce hlavního
žalobce nastoupil britský právník Karim Khan, ale ani v jednom z případů proti
Izraeli dodnes neučinil ani jediný krok.
Většina podnětů podaných haagskému tribunálu k zahájení vyšetřování
nevede a i ty, které soud přijme, trvají řadu let. Palestinci například podali
žádost o vyšetření konfliktu v Gaze už v roce 2015.
Vyšetřování smrti palestinské novinářky haagským tribunálem odmítl
nejen Izrael, ale i Spojené státy, přestože samy na nátlak její rodiny nedávno
zahájily vlastní šetření, protože Širín Abú Achlech měla i americké občanství.
Notně tím rozhněvali Izrael, který okamžitě prohlásil, že nebude s žádnými
zahraničními vyšetřovateli spolupracovat.
Spolupracovat nehodlá ani s haagským tribunálem. Dosluhující izraelský
premiér Jair Lapid navíc zdůraznil, že „Izraeli nebude nikdo kázat o morálce
v době války, a už vůbec ne Al-Džazíra“, která je známa svým neobjektivním
zpravodajstvím o této zemi – ale přesto smí v Izraeli svobodně působit.
Smrt palestinské novinářky je politováníhodná stejně jako smrt více než
dvou tisíc dalších válečných reportérů, kteří v posledních pětadvaceti letech
zahynuli při výkonu povolání v konfliktech na celém světě. Izrael se za ni
omluvil, přestože není jisté, zda ji způsobil. Než žalobce tribunálu Karim Khan
rozhodne, zda podnět Al-Džazíry přijme, nebo ne, bude ještě nějakou dobu trvat,
ale současná situace v Izraeli k příznivému výsledku nepřispívá. Extremističtí a
ultranacionalističtí členové budoucí vlády Binjamina Netanjahua chtějí kromě
dalších sporných kroků oslabit pravomoc Nejvyššího soudu a to by mohlo
otevřít cestu k mezinárodnímu trestnímu stíhání izraelských vojenských a
politických představitelů, i kdyby bylo neopodstatněné. Už po oficiální obžalobě
haagským tribunálem by nemohli z Izraele nikam odjet, protože na základě
mezinárodního zatykače by mohli být kdekoli na světě zadrženi.
Moravské zemské muzeum vrací rodině Petschků originální notový záznam Ludwiga van Beethovena
Moravské zemské muzeum vrací rodině Petschků autograf 4. věty smyčcového kvartetu B-dur op. 130 Ludwiga van Beethovena. Smyčcové kvartety Ludwiga van Beethovena, zkomponované na sklonku skladatelova života, také známé jako „pozdní“, patří k vrcholným dílům světové hudební literatury, která daleko přesáhla hudební myšlení doby svého vzniku. Mezi ně se řadí i tento šestivětý kvartet vytvořený v letech 1825-1826 na objednávku knížete Nikolaje Golicyna, který měl premiéru v březnu roku 1826 v sále vídeňského Musikvereinu.
Není vzácností, že autografy nejznámějších děl největších hudebních skladatelů mají pohnuté osudy. Některé se nezachovaly vůbec, u jiných zůstaly jen části, z nichž každá má odlišný osud (za všechny jmenujme rukopisy Mozartových oper).
Téměř tři sta stran autografu Beethovenova smyčcového kvartetu B dur je dnes rozptýleno do pěti zemí. Rukopisy jednotlivých vět opatrují knihovny, archivy a muzea v Polsku, USA, Francii, ČR a v Německu. Sběratelský příběh rukopisu 4. věty kvartetu je v tomto kontextu rovněž mimořádně zajímavý a dramatický. Započal jej před téměř dvěma sty lety Ludwig van Beethoven darem svému příteli a sekretáři Karlu Holzovi. Následujících sto let zůstává autograf majetkem postupně dvou dalších vídeňských vlastníků.
Po první světové válce jej získává rodina Petschků. S nástupem nacismu v Německu a s okupací Československa však rodina postupně odchází do USA, kam přesouvá i své podnikatelské aktivity. Pokus vyvézt Beethovenův autograf byl neúspěšný. Ten mají v držení německé úřady, zajímá se o něj gestapo a jen díky prozřetelnosti a odvaze některých Čechů se podařilo získat rukopis do Moravského zemského muzea v Brně. Po druhé světové válce se majitel František Petschek pokouší z amerického exilu získat nejvzácnější části své sbírky umění zpět. Beethovenův autograf se mu ale nepodařilo dostat přes železnou oponu a do rukou jeho rodiny se tak vrací až nyní, v rámci zákona o zmírnění některých majetkových křivd způsobených holocaustem.
Nyní mají návštěvníci Moravského zemského muzea v Brně doslova jedinečnou příležitost uvidět tuto výjimečnou památku, rukopis Ludwiga van Beethovena, a dozvědět se více o jeho fascinujícím sběratelském příběhu. Spolu s autografem 4. věty smyčcového kvartetu B-dur op. 130 (alla Danza tedesca) je vystaveno i několik dobových opisů jiných Beethovenových skladeb ze sbírek Oddělení dějin hudby Moravského zemského muzea.
red, TZ MZM
Nejnovější atentát v Jeruzalémě připomněl druhou intifádu
Ve středu došlo v Jeruzalémě k teroristickému útoku, jaký Izrael nezažil
dlouhá léta. Při dvou pumových atentátech na městské autobusy půl hodiny po
sobě zahynuli dva lidé, z toho jeden teenager, a přes dvacet lidí bylo zraněno,
včetně dvou Američanů. Mrtvých není víc jen díky tomu, že útočníci uložili
nálože do křoví u zastávek, a nikoli přímo do autobusu. Bomby odpálili na dálku
v okamžiku, kdy se u nich nacházelo hodně lidí. K útokům se nikdo nepřihlásil a
pachatelé nebyli dopadeni ani do pátečního večera.
Ve středu došlo ještě k jedné vraždě. Jednotka palestinských ozbrojenců
unesla z nemocnice v Dženínu 18letého drúzského chlapce v kómatu, který tam
byl převezen po autonehodě. Teroristé ho prostě odpojili od přístrojů a odnesli –
a tím ho zabili. Zřejmě se domnívali, že jde o izraelského vojáka v civilu,
kterého by mohli vyměnit za palestinské vězně. Jeho mrtvé tělo vrátili rodině až
po třiceti hodinách intenzivního vyjednávání, zapojení OSN a USA a
výhrůžkách drúzů, že zaútočí na Dženín, kde únosci tělo zadržovali.
Bomby v Jeruzalémě byly podle vyšetřovatelů odborně vyrobené
z výbušnin a hřebíků. Obě byly stejné, takže šlo o stejné útočníky,
pravděpodobně nějakou organizovanou skupinu.
Izraelcům se tak ve středu vrátily hrůzy druhé palestinské intifády, kdy
byly teroristické útoky skoro na denním pořádku a lidé při každé hlučnější ráně
nebo houkání sanitky obvolávali příbuzné, jestli jsou naživu. Během skoro pěti
let zahynulo při pumových, střelných i sebevražedných útocích na autobusy,
restaurace a kavárny přes jeden tisíc Izraelců. K nejhorším patří sebevražedný
atentát na telavivskou diskotéku v roce 2001, kdy zemřelo 21 mladých lidí,
většinou středoškoláků, sebevražedný útok v hotelu v Netanji o svátku Pesach
v roce 2002, kde zahynulo třicet hostů, masakr na autobusovém nádraží v Tel
Avivu v roce 2003 s třiadvaceti oběťmi a další. Jen v roce 2002, kdy intifáda
vrcholila, bylo atentátů na izraelské civilisty čtyřicet sedm. Při některých útocích
na autobusy, které byly nejčastějším terčem teroristů, zahynuly i desítky lidí
najednou. A už v roce 2000 došlo k lynči dvou izraelských vojáků, kteří omylem
zabloudili do Ramalláhu; Palestinci je ubodali, rozpárali a jednoho upálili. Na
takové věci se nezapomíná. Vracejí se snad tyto děsivé časy?
Skutečně se zdá, že se schyluje k eskalaci násilí, jakou Izrael už dlouho
nezažil. Násilnosti sílí už od jara, kdy vlna teroristických útoků palestinských
jednotlivců střelbou, nožem a najížděním autem do lidí připravila o život
devatenáct Izraelců. Armáda proto zahájila dodnes probíhající velkou
bezpečnostní operaci v palestinských městech a vesnicích na Západním břehu.
Ta vyvolala ozbrojený odpor a Palestinci zabili jedenáct dalších Izraelců, takže
obětí terorismu je od začátku roku už jednatřicet, zatímco vloni byli mrtví jen
tři. Vojáci pozatýkali přes dva tisíce podezřelých Palestinců, sto čtyřicet dalších
při přestřelkách zabili a nedávno zlikvidovali a rozprášili i relativně novou
skupinu útočníků s názvem Lví doupě – ale zjevně to nestačí. Brzy nato ubodal
Palestinec tři muže v osadě Ariel a začínají vznikat další ozbrojené skupiny,
například v Dženínu nebo v uprchlickém táboře Baláta.
Počet teroristických útoků navíc stále roste. Podle bezpečnostní služby
Šin Bet jich letos bylo více než 2200, z toho jen v říjnu 326, o skoro stovku víc
než v září a třikrát víc než v červenci. Přitom za sedmnáct let od konce druhé
intifády zpravodajské složky zdokonalily shromažďování a vyhodnocování
informací, zpřísnila se bezpečnostní opatření, zesílila přítomnost vojáků na
Západním břehu a vyrostla bariéra mezi Izraelem a palestinským územím, která
teroristům ztížila vstup do země a snížila počet útoků téměř na nulu. Izrael také
spolupracuje s palestinskou samosprávou Mahmúda Abbáse, která je sice slabá,
ale alespoň útoky neorganizuje jako Jásir Arafat.
Naposledy provedli atentát na autobus teroristé Hamásu v roce 2016
v Jeruzalémě a zranili 21 lidí. Středeční dvojitý koordinovaný útok je tak
nečekaný a znepokojivý. Služba Šin Bet neměla žádné náznaky, že se by se
takový atentát chystal, přestože jeho příprava musela být dost náročná.
K středečnímu útoku došlo v době, kdy Binjamin Netanjahu sestavuje
novou vládu, v které mají usednout i ultrapravicoví extremisté a zastánci tvrdého
přístupu k Palestincům. Izraelští analytici však varují, že tvrdší postup situaci
neuklidní a spíše ji naopak vyostří. Policie je ve zvýšené pohotovosti a úřady
opět jako před lety vyzvaly Izraelce, aby pozorně sledovali své okolí a hlásili
každou podezřelou osobu či předmět.
Gita Zbavitelová, ČRo Plus
Profesoru Jiřímu Fraňkovi by bylo dnes 100 let
Můj táta Jiří Franěk, muž určený k přežití
Jiří Franěk s dcerou Věrou (foto archiv)
24. listopadu 1922 se Johaně rozené Pfeiferové (později jen Hana) a Alfrédu Frischmannovým ve
Vysokém Mýtě narodil druhý syn a dostal jméno Jiří. Na světě ho již očekával jeho o rok starší bratřík
František. Rodina to byla židovská avšak plně sžita s českým prostředím. Můj táta Jiří byl Kujebák, jak
se říkalo vysokomýtským rodákům, tělem i duší. Když mu bylo 9 let, postihla rodinu tragédie, zemřel
tatínek Alfréd, ještě mladý, velký fešák ne moc zdatný obchodník a milovník české literatury a poezie.
Malý Jiřík byl poslán pro odlehčení celé zoufalé situace k tetě Kláře Reinerové sestře tatínka do Kutné
Hory. K tomu městu, se táta vždy velmi hrdě hlásil, strávil tam celý nezapomenutelný rok svého
života.
Ve Vysokém Mýtě prožíval společně se svým bratrem Františkem šťastné dětství a mládí, studoval na
místním gymnáziu, miloval tenis, kulturu, literaturu, matematiku, zeměpis ale nadevše byl vášnivým
skautem.
Jenže přišel 15.březen 1939, rozpadla se republika a začala německá okupace. Pro svůj židovský
původ byl v septimě vyhozen z gymnázia. V té době ještě mohl pokračovat na židovském gymnáziu
v Brně, kam odešel, avšak maturovat stejně nesměl. Stihl se ještě vyučit zámečníkem a do své
deportace pracoval jako zemědělský dělník v Bílce.
1.prosince 1942 dostali Hana Frishmannová, František Frischmann a Jiří Frischman povolání do
transportu, 5. prosince 1942 vystoupili na nádraží v Bohušovicích a pěšky došli do Terezína.
V Terezíně se stal madrichem, betreuerem nebo-li učitelem, staral se o mladé kluky byv sám skoro
ještě kluk. Působil na bloku L 417, kde se tvořil časopis Vedem a působil dnes již světově známý
nesmírně talentovaný 14letý Petr Ginz zavražděný v Osvětimi.
Jeho maminka a bratr již byli odvlečeni na východ, táta byl předvolán do transportu 15.prosince
1943, 17. prosince dorazil do Osvětimi, do známého rodinného tábora. Maminka již byla zavražděna
v plynové komoře, bratr František mrtev, zemřel na následky těžkých prací. A tak se s rodinou můj
táta již nikdy neviděl. Pověst dobrého a oblíbeného učitele se z Terezína dostala až do Osvětimi, díky
tomu se dostal k Fredymu Hirschovi a staral se opět o mladé a malé hochy.
Patřil mezi ty, jež v Osvětimi připravovali vzpouru. Jednoho dne dostali rozkaz pochodovat směrem a
nevěděli zda vlak nebo plynová komora, byli odhodláni se tomu postavit, rozkaz byl naštěstí směr
vlak. A tak byl deportován do Schwarzheide. pobočky koncentračního tábora Sachsenhausen. Při
těžké práci při blížícím se konci války mu úlomek bomby prostřelil koleno, nemohl chodit.
Neuposlechl rozkaz dostavit se na apelplatz a nastoupit na pochod, nedostal otravu krve, esesáci ho
zapomněli zastřelit, přežil. Nabízí se otázka co všechno mu kromě obrovské vůle a odhodlání
pomohlo přežít ? On sám říkával, nejdůležitější bylo štěstí – na samém konci války stál před plynovou
komorou, došel plyn – , a jeho vůli pomáhalo vše, co se naučil ve skautu.
Po osvobození ještě z koncentračního tábora odkud nemohl kvůli svému zranění odjet, posílá
přihlášku ke studiu na vysoké škole, tak strašně moc chtěl žít zase normální život. Když konečně lágr
opustil, zjistil, že z rodiny nikdo nepřežil. Opustil Vysoké Mýto, odešel k rodině bratra své maminky
Lva Pfeifera, který válku přežil díky své nežidovské manželce, která ho neopustila.
Táta vystudoval Filosofickou fakultu UK, z vděčnosti k osvoboditelům ruštinu, češtinu, což se mu po
srpnu 1968 stalo osudným.
Změnil si hned po válce z odporu ke všemu německému jméno z Frischman na Franěk. Oženil se, měl
výbornou manželku a dvě děti, syna Františka a dceru Věru. A čím vším byl ?
Klukem – skautem, studentem, zámečníkem, pomocným dělníkem, vězněm koncentračních táborů,
tedy jen číslem, studentem, redaktorem, překladatelem, slavistou – rusista a bohemista- literárním
vědcem, univerzitním profesorem, a opět dělníkem – hradlařem na trati Praha Bubeneč a na závěr
zase univerzitním profesorem.
Pro mě však byl úžasným tátou, co mi předal svoji touhu a lásku k životu.
Bylo by mu právě 100 let.
Věra Dvořáková
Báseň z Osvětimi
Izraelci přesvědčivě zvolili Netanjahua
„Král Bibi se vrací“ – tak jásali stoupenci bývalého izraelského premiéra Binjamina Netanjahua, když se ukázalo, že jeho blok přesvědčivě vyhrál páté předčasné volby za necelé čtyři roky. Pro jeho stranu Likud hlasovalo přes jeden milion lidí. Získala 32 parlamentních mandátů a spolu se svými náboženskými a nacionalistickými spojenci dohromady 64 křesel ve 120členném Knesetu. Je to první jednoznačný výsledek ze všech pěti hlasování a pohodlná parlamentní většina, která Netanjahuovi zajistí klidnou vládu a ukončí bezprecedentní opakování předčasných voleb. Stále však probíhá jeho soudní proces, v němž je obviněn z korupce, zneužití důvěry a podvodů ve třech případech. Bude to poprvé, co do funkce premiéra nastoupí souzený politik.
Do Knesetu se nakonec dostalo jen deset stran. Současná vládní koalice premiéra Jaira Lapida a před ním Naftaliho Beneta získala jen 51 mandátů, protože do parlamentu se nedostali dva její členové – levicový Merec a Benetova Nová pravice, jehož předseda odešel z politiky. Tento kabinet byl od samého začátku ve svízelné situaci – vloni v červnu ho podpořilo pouhých 60 poslanců oproti 59, a vládl proto s velkými obtížemi; v neposlední řadě i proto, že šlo o různorodou směsici pravicových, středových a levicových stran, které se nemohly shodnout. Přesto byl přelomový, protože v něm poprvé zasedla i arabská strana. Vláda nakonec o svou těsnou většinu přišla, a Izraelci tak museli v úterý hlasovat znovu. Celá dosavadní vládní koalice teď skončí v opozici.
Volební účast překročila 71%, nejvíc od roku 1999. Izraelci dali jasně najevo, že si přejí pravicovou vládu bez Arabů a s Netanjahuem. Součástí jeho koalice však zřejmě budou nejen jeho tradiční ultraortodoxní partneři, strany Šas a Jednotný judaismus Tóry, ale i krajně pravicový Náboženský sionismus Becalela Smotriče a jeho volební partner, ultranacionalistická Židovská síla Itamara Ben Gvira. Ten je hlavní hvězdou voleb; ještě před dvěma lety ho skoro nikdo neznal a teď možná promění Izrael. Smotričovo a Ben Gvirovo uskupení skončilo třetí s 14 mandáty za Lapidovou stranou Existuje budoucnost. V minulých volbách jich přitom získalo jen šest.
K vzestupu ultrapravice nepochybně přispěly i letošní palestinské násilnosti, které vypukly na jaře a dodnes neustaly. Při teroristických útocích v prvních měsících roku přišlo o život devatenáct Izraelců, a bezpečnostní složky proto zahájily protiteroristickou operaci na Západním břehu, která vyvolala mohutný palestinský odpor podobný intifádě.
Itamar Ben Gvir chce být v nové vládě ministrem veřejné bezpečnosti, který má pod sebou policii. Kdyby se jím stal, chce provést policejní reformu. Mimo jiné prosazuje trest smrti pro teroristy a střelbu ostrými náboji do palestinských výtržníků, kteří napadají vojáky, a jeho voliči tento přístup plně podporují. Ben Gvir, který byl v minulosti mnohokrát odsouzen za extremistické činy, je stoupencem ultrapravicového ideologa Meira Kahaneho, jehož strana Kach byla v Izraeli prohlášena za teroristickou, ale tvrdí, že svůj postoj už zmírnil. Před několika týdny ho však skrytá kamera natočila, jak říká, že se mu podařilo všechny oklamat, protože ve skutečnosti má mnohem radikálnější názory, než tvrdí.
Smotrič by byl rád ministrem obrany, ale toto křeslo spíš obsadí Likud. Mohl by však získat resort spravedlnosti a změnit Izrael k nepoznání. Během předvolební kampaně představil návrh reformy, která má oslabit pravomoci Nejvyššího soudu, zastavit Netanjahuovo trestní stíhání, umožnit vyhošťování žadatelů o azyl a legalizovat židovské osady na soukromé palestinské půdě. Stejně jako obě náboženské strany také podporuje zrušení povinné vojny pro ultraortodoxní studenty, posílení moci vrchního ortodoxního rabinátu a anulování všech liberálních kroků v náboženské oblasti přijatých dosluhující vládou, které podporovala široká veřejnost. Jair Lapid označil vládu s těmito dvěma radikály za „gang, který zničí izraelskou demokracii“.
Možné působení této dvojice extremistů ve vládě znepokojuje i Washington a představitele amerických židovských organizací. Také izraelští analytici varují, že Izrael by se ocitl v mezinárodní izolaci a zničil dosavadní diplomatické úspěchy. Nejmenovaní američtí politici už dokonce uvedli, že s ultrapravičáky v izraelské vládě nebudou spolupracovat, a možné ochlazení slibně se rozvíjejících vztahů naznačily i Spojené arabské emiráty, s nimiž Netanjahu jako premiér uzavřel dohodu o normalizaci. Před udělením důležitých ministerstev Smotričovi a Ben Gvirovi varovalo i několik bývalých ředitelů Mosadu a armádních velitelů. Netanjahu si jako zkušený politik problém extremistů ve své vládě uvědomuje a bude zajímavé sledovat, jak a jestli vůbec ho vyřeší. Raději by vytvořil koalici s umírněnou Národní jednotou, která vznikla sloučením stran ministra obrany Benyho Gance a ministra spravedlnosti Gideona Saara, ale oba spolupráci předem vyloučili a ve středu oznámili, že jejich uskupení odchází do opozice.
Po všech formalitách pověří někdy příští týden prezident Jicchak Herzog Netanjahua sestavením vládní koalice. Bude na to mít tři týdny, a pokud mu nebudou stačit, může požádat o další dva. Než nová vláda vznikne, bude premiérem dál Jair Lapid.
Gita Zbavitelová, ČRo Plus
Izrael v úterý čekají další předčasné volby
V úterý půjdou Izraelci popáté k předčasným volbám za necelé čtyři roky.
Ani jedny nedopadly jednoznačně a zdá se, že i ty nynější skončí stejným patem.
Kandiduje 39 stran, ale do Knesetu se jich zřejmě dostane jen jedenáct.
Hlavním volebním tématem je opět Binjamin Netanjahu a jeho možný
návrat k moci poté, co po dvanácti letech v roli premiéra strávil šestnáct měsíců
v opozici. Současná vláda Naftaliho Beneta a potom Jaira Lapida padla, když
ztratila parlamentní většinu.
V těchto volbách však figuruje jeden nový prvek.
Aby měl Netanjahu větší šanci sestavit vládní koalici, zosnoval sloučení
dvou svých možných spojenců – v rámci ultrapravicové nacionalistické strany
Náboženský sionismus Becalela Smotriče kandiduje i krajně pravicová Židovská
síla ultranacionalisty Itamara Ben Gvira. Ben Gvirovy extremistické a rasistické
názory jsou tak populární, že se uskupení vyšplhalo na třetí místo průzkumů za
Netanjahuův Likud a stranu Existuje budoucnost dosluhujícího premiéra Jaira
Lapida. Netanjahu počítá s tím, že dá oběma radikálům ve své vládě důležitá
ministerská křesla.
V návrat do čela země skálopevně věří, přestože z průzkumů to
nevyplývá; Likudu spolu s náboženskými a nacionalistickými stranami
předpovídají 60 mandátů a stranám současné vlády Jaira Lapida dohromady
nanejvýš 56. K sestavení kabinetu je jich třeba 61, a Netanjahu k nim tak má
velmi blízko. Stále sice probíhá jeho soudní proces, v němž je obžalován
z korupce, zneužití důvěry a podvodů, ale dokud není odsouzen, smí podle
zákona kandidovat.
Lapidova strana v posledních dnech posiluje; mimo jiné i díky uzavření
strategicky výhodné izraelsko-libanonské smlouvy o těžbě plynu ve
Středozemním moři. Chybí jí však hlasy Nové pravice Naftaliho Beneta,
Lapidova předchůdce ve funkci premiéra současného kabinetu. Benet z politiky
odešel a jeho strana pod vedením současné ministryně vnitra Ajelet Šaked se
zřejmě do parlamentu nedostane.
Kdyby Netanjahu kabinet sestavil, měl by Izrael tu nejradikálnější vládu
v dějinách země. Ben Gvir se hlásí k odkazu Meira Kahaneho, jehož strana
Kach byla tak rasistická, že byla zakázána; obdivuje Barucha Goldsteina, který
v roce 1994 postřílel 29 muslimů v Hebronu; chce z Izraele vyhnat všechny
Araby, kteří nejsou loajální židovskému státu, anektovat celý Západní břeh a
zrušit Palestincům volební právo. Jako teenager vyhrožoval smrtí premiérovi
Jicchaku Rabinovi těsně předtím, než ho v roce 1995 zavraždil izraelský
náboženský extremista. Byl padesátkrát obviněn z trestného činu a osmkrát
odsouzen. Neabsolvoval ani povinnou vojnu, protože armáda ho kvůli
extremistické minulosti odmítla. Ben Gvir se objevuje na místech teroristických
útoků, pronáší štvavé protiarabské projevy a je tak oblíbený, že Náboženský
sionismus odčerpal Likudu nejméně pět předpovídaných mandátů. Vzestup Ben
Gvira znepokojuje Lapidův blok, ale i mezinárodní společenství; obavy z jeho
možného působení ve vládě už vyjádřil Washington nebo Spojené arabské
emiráty, podle nichž by Ben Gvirův vstup do kabinetu zhoršil vzájemné vztahy,
které se od podpisu dohody o normalizaci úspěšně rozvíjejí.
Ben Gvirova popularita je odrazem výrazného posunu Izraelců doprava –
podle jednoho nedávného průzkumu se k pravici hlásí rekordních 62%
respondentů, zatímco v roce 1986 jich bylo 39%, a po vraždě Jicchaka Rabina
dokonce jen 29%.
Mezi předvolebními tématy opět nápadně chybí mírová jednání
s Palestinci; podle průzkumů si řešení izraelsko-palestinského konfliktu přeje už
jen třetina Izraelců, zatímco ještě loni v únoru jich byla polovina. Jair Lapid
v září na Valném shromáždění OSN otevřeně vyjádřil podporu existenci dvou
států, ale nové voliče tím nezískal. Ty dnes nejvíc trápí vysoká inflace a rostoucí
ceny potravin, benzinu a bydlení. Podle sociální správy zápasí skoro třetina
obyvatel s chudobou.
Oba tábory také zmírňují postoj k podpoře Ukrajiny, přestože kabinet i
Netanjahuova opozice se donedávna shodovaly, že nebudou Kyjevu dodávat
zbraně, aby si neznepřátelily Moskvu kvůli její toleranci izraelských útoků na
Íránce v Sýrii. Jenže v Izraeli je na 30 000 nových přistěhovalců z Ukrajiny a
Ruska, a tak obě strany najednou tvrdí, že pokud vyhrají volby, pokusí se pro
Ukrajinu udělat víc.
Ani jeden blok nemluví o spojenectví s arabskými stranami, přestože
arabský člen současného kabinetu, strana Raam, se ve vládě choval velmi
konstruktivně. Podle průzkumů si kabinet s arabskou podporou přeje pouhých
19% voličů a 40% by raději ve vládě vidělo radikála Itamara Ben Gvira.
Izraelské předvolební průzkumy však nejsou příliš spolehlivé, a navíc
skoro třetina voličů v posledním týdnu ještě nevěděla, jak bude hlasovat. Úterní
volby tak mohou dopadnout jinak, než ankety předpovídají. Pokud by se však
prognózy vyplnily a nikdo nezískal 61 mandátů, půjdou Izraelci k volbám
pošesté.
Gita Zbavitelová, ČRo Plus
Rusko stěhuje zbraně a vojáky ze Sýrie na Ukrajinu
Ruská válka na Ukrajině proměňuje situaci v Sýrii; zejména pro Izrael,
který zde v posledních letech provedl stovky útoků na pozice a zbraně Íránu,
jenž jimi zásobuje své spojence v čele s libanonským hnutím Hizballáh. Podle
nejnovějších zpráv Rusko vzhledem k neúspěchům na ukrajinském bojišti
odvezlo ze Sýrie vyspělý systém protiraketové obrany S-300, který pro izraelské
letouny představoval nejvážnější hrozbu. Satelitní snímky ukázaly, že ho
Rusové přemístili z Masjáfu do Tartúsu a odtamtud odvezli do černomořského
přístavu Novorossijsk nedaleko okupovaného Krymu. Rusko ho v Sýrii mělo od
roku 2018, ale Syřanům ho nikdy nepředalo.
Podle amerických a izraelských zdrojů Moskva ze Sýrie stáhla i všechny
ruské velitele a mnoho vojáků; některé soudí, že jich odešlo asi 1600, jiné tvrdí,
že mnohem víc. Své muže údajně ze Sýrie odvolává i Hizballáh. Tato nová
situace může výrazně zmírnit tlak na Izrael a dát mu větší prostor k náletům na
íránské pozice. Kreml jeho útoky toleruje, a obě země dokonce v roce 2017
zřídily přímou komunikační linku, aby předešly nechtěnému vzájemnému střetu.
Tato spolupráce je hlavním důvodem, proč se Izrael snaží o neutralitu v rusko-
ukrajinské válce a odmítá Ukrajině dodávat útočné, ale i obranné zbraně. Poslal
jí jen ochranné pomůcky, jako helmy nebo neprůstřelné vesty.
Přesto Rusové na Izrael už nějakou dobu tlačí, aby nálety v Sýrii omezil, a
stále častěji je odsuzují. Letos v květnu dokonce po izraelských letounech
poprvé stříleli. Náměstek ředitele Ruské bezpečnostní rady Dmitrij Medveděv v
pondělí prohlásil, že jestli Izrael dodá Ukrajině zbraně, „zničí veškeré vztahy
mezi oběma zeměmi“. Moskva také vyhrožuje zákazem činnosti jeho Židovské
agentury v Rusku, která zařizuje vystěhování tamějším Židům. U moskevského
soudu leží už několik měsíců vládní žádost, ale tento týden soud její
projednávání už potřetí odložil. Izrael se také bojí, že kdyby si Kreml
znepřátelil, Putinův režim by se mstil ruským Židům.
Izraelci v říjnu útoky v Sýrii omezili, ale důvodem zřejmě není ruský tlak.
Za poklesem náletů mohlo být izraelsko-libanonské jednání o těžbě plynu ve
Středozemním moři nebo nižší počet íránských pokusů o dodávky zbraní pro
Hizballáh. Izraelská armáda nedávno uvedla, že Íránci se ze Sýrie stahují, ale
zdůraznila, že útoky budou v případě nutnosti pokračovat. Většinu cílů se jí daří
plnit – Teheránu se díky izraelským náletům dodnes nepovedlo zřídit v zemi
raketové, protiletecké a zpravodajské základny, jak plánoval velitel íránských
Revolučních gard Kásim Sulejmání, kterého v lednu 2020 zlikvidovali
Američané s izraelskou zpravodajskou pomocí.
Moskva údajně začátkem září vyzvala Íránce, aby se v zájmu stability
Sýrie stáhli z řady svých pozic. V poslední době se však obě země nebezpečně
sbližují, což Izrael velmi znepokojuje. Pokud Rusko oslabí vojenskou
přítomnost v Sýrii, může tam posílit Írán.
Ten teď vstoupil i do ruské války proti Ukrajině a začal Moskvě prodávat
útočné drony, které na Ukrajině působí obrovskou spoušť a civilní ztráty. Kyjev
proto vystupňoval žádosti o izraelské zbraně. Tento týden oficiálně požádal
Izrael o „co nejrychlejší dodání systémů Železný paprsek, Železná klenba,
Barak-8, Patriot, Davidův prak a Arrow a izraelskou pomoc při nácviku jejich
obsluhy“. Jde o vysoce účinné vyspělé zbraně, které zneškodňují rakety
krátkého a středního doletu a minometné i řízené střely. Laserový lapač střel
Železný paprsek však ještě není v provozu, Patriot vyrábějí Američané, kteří ho
Ukrajině zatím také nedodali, a Arrow je společný americko-izraelský projekt.
Izraelská zdrženlivost v otázce rusko-ukrajinského konfliktu v poslední
době slábne a někteří představitelé kritizují Rusko hlasitěji a jednoznačněji než
na začátku ruské agrese. Premiér Jair Lapid důrazně odsoudil ruskou anexi
ukrajinských území a Izrael se také překvapivě připojil k odsuzující rezoluci
Valného shromáždění OSN. Ministr pro diasporu Nachman Šaj otevřeně
požaduje, aby kabinet začal Ukrajině zbraně dodávat. Podpořil ho i bývalý ruský
politický vězeň a izraelský politik Natan Šaransky, podle něhož je Izrael
„poslední zemí na světě, která si nechce Rusko rozházet“; a vyzval vládu, aby
zaujala „jasné morální stanovisko“. Ta ale dál zbrojní dodávky odmítá a ministr
obrany Beny Ganc to znovu potvrdil. Ukrajinský ministr obrany Oleksij
Reznikov v reakci zrušil plánovaný společný telefonní hovor.
Ganc ale připustil, že by Izrael mohl Kyjevu poskytnout výstražný systém
varování před raketovými útoky. A nedávno se objevila zpráva, že Ukrajincům
dodává zpravodajské informace o íránských dronech. Izraelská armáda
upozorňuje, že Teherán využije jejich nasazení na Ukrajině k otestování jejich
schopností a ke zdokonalení a pak je použije proti Izraeli.
Gita Zbavitelová, ČRo Plus
